Velká válka

Díky moderním komunikačním prostředkům bylo možno do války poslat do té doby nevídaně masové armády

z knihy Velká válka 1914 -1918 a západní civilizace

Po vypuknutí velké války se ale ukázala slabost a křehkost evropské civilizace a byly to právě evropské elity, které v lehkovážném a nezodpovědném rozpoutání války selhaly. Jistě můžeme uvést polehčující okolnost, že válečné konflikty na přelomu století byly poměrně krátké a poslední velké bitvy se odehrály v letech 1866 a 1870. Nebylo těžké podcenit dosah technologických inovací, které udělaly z válčení masakr s průmyslovou efektivitou. Je dnes absurdní sledovat, jak nejen vůdci, ale i miliony mladých mužů šly do války s nadšením a s předpokladem, že bude krátká a že se brzy vrátí pokryti válečnou slávou. Jakoby opojeni kombinací vlastenectví, šovinistického nacionalismu, ale i absurdními darwinistickými koncepty, že právě válka očistí národ a přežijí ti nejlepší a nejzdatnější, obětovaly země miliony svých nejzdravějších a nejsilnějších mladých mužů. Budoucí důstojníci velké války na obou stranách vyrostli na četbě antických řeckých a římských klasiků a šli se proslavit, prokázat své schopnosti, ověřit si svou odvahu. Hlavní důvod je hybris, pýcha a nadutost elit, které toho dokázaly tolik, ale jako by jim chyběl ještě nějaký „pořádný adrenalin“ či zásadní a nevymazatelný zápis do učebnic dějepisu.

Mezi historiky probíhá zřejmě natrvalo nezodpověditelný spor o to, kdo světovou válku rozpoutal. Po válce bylo za viníky prohlášeno Německo a Rakousko-Uhersko, ale mluví se i o obavách Německa z obklíčení sílícím Ruskem a revanšistickou Francií, která chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, či o ambicích Anglie. To však dnes již asi není tak důležité. Jisté je, že zavražděním následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este v Sarajevu se daly do pohybu události, které posléze vedly k rozpoutání světové války. V ní stručně řečeno bojují centrální mocnosti – Německo a Rakousko-Uhersko, ke kterým se připojí Bulharsko a Turecko – proti trojdohodě tvořené Francií, Anglií a jejich koloniemi a Ruskem, k nimž se později připojí Spojené státy a, původně spojenec centrálních mocností, Itálie. Mechanismus započal vyhlášením války Srbsku ze strany Rakouska-Uherska na základě nesplněných, ovšem spíše nesplnitelných podmínek ultimáta. Pak už dle svých závazků vstupovaly do války jednotlivé státy. Právě o otázkách zahájení války, zda bylo nezbytné následovat své spojence a kdo kdy mohl reagovat jinak, se vedou spory mezi historiky, ale podstatný je výsledek, který znamenal, že se prakticky celá Evropa ocitla ve válečném konfliktu, otevřely se fronty na západě, východě i později na jihu v Itálii a Rumunsku a válčilo se rovněž na Blízkém východě. Všechny strany pokládaly svoje motivy za legitimní pro vyhlášení spravedlivé války a válečná propaganda delegitimizující důvody nepřítele se rozjela na plné obrátky.

Hned na začátku, 28. července 1914, přišel rakouský ambasador informovat papeže Pia X. o vyhlášení války Srbsku. Během audience se obrátí na papeže s prosbou, aby požehnal císařsko-královské armádě. Pius X. odpoví slovy: „Vyřiďte císaři, že nemohu požehnat ani válce ani těm, kdo po ní touží. Já žehnám pouze míru.“ Když velvyslanec požadoval alespoň osobní požehnání pro císaře Františka Josefa, papež odvětil: „Mohu se pouze modlit za to, aby mu Bůh odpustil. Císař může být rád, že se nedočká od vikáře Krista prokletí.“ Vatikánská diplomacie se snažila odvrátit válku až do 4. srpna 1914, kdy do ní vstoupila Anglie. Existují svědectví, že Pius X., který krátce poté umírá, napsal osobní dopis císaři Františku Josefovi s naléhavou prosbou, aby se nepouštěl do války. V římských ani ve vídeňských archivech se však nedochoval. Ze strany Svatého stolce pak průběžně a opakovaně následují apely na všechny válečné strany k ukončení bojů, ale zcela marně.

Nemůžeme se vyhnout otázce, která se často objevuje jako výtka církvi, totiž jak to bylo se žehnáním zbraní. I tady často dochází k ahistorickému posuzování a křivdám. Pro člověka 19. století je válka součástí života, velmoci vedou válečné konflikty, dochází k bojům v koloniích, ale také k revolucím a revoltám, jako byla Pařížská komuna uvnitř Evropy. Válečný konflikt před hrůzami první a druhé světové války není vnímán jako nelidské zlo, kterému se lidé a státy musejí jako morální povinnost za každou cenu vyhnout, ale jako „pokračování politiky jinými prostředky“, jako legitimní a morálně zdůvodnitelné prosazování či hájení vlastních státních zájmů a je povinností občana státu obětovat svůj život své vlasti a národu. Pokud se tedy církve všech vyznání modlí za své vojáky, za jejich životy a za úspěch v jejich boji, identifikují se se svým národem a chápou motivy jako legitimní. I v případě žehnání zbraní jde o žehnání „nástrojů“, které mají sloužit obraně vlasti a národa, a na prvním místě ochranné žehnání vojákům, kteří je budou obsluhovat. Pokud křesťanské církve a jejich elity selhaly, bylo to nedostatkem prozíravosti, že moderní válka bude mít jiné dimenze. To ale nevěděl nikdo. Určitě mohly uvnitř jednotlivých států více tlumit nacionalistické vášně a více volat po míru a smíření. Ve vypjaté atmosféře šovinistického štvaní na všech stranách by ale podobné snahy vyzněly jako další doklad křesťanské „nespolehlivosti“ a měkkosti, pokud jde o vztah ke svému národu a státu a hájení jeho zájmů.

Možnosti Svatého stolce byly omezené, protože Itálie, která vstoupila do války, měla ze strachu z řešení tzv. římské otázky po okupaci torza církevního státu roku 1870 podmínku, aby byl papež zcela vyloučen z jakýchkoliv mírových jednání. Přesto nový papež Benedikt XV. nehodlal přihlížet válečným hrůzám nečinně a poté, co mírové apely nenalezly sluchu, připravil vlastní komplexní mírový plán k 1. srpnu 1917, který by ukončil válku a umožnil všem stranám uchovat si svou tvář. Spočíval ale v návratu k situaci před válkou a řadu požadavků, například české zájmy formulované exilem, nezohledňoval. Obsahoval i řadu principů, jak zabránit budoucím válkám, například povinnost odvolání k mezinárodní arbitráži v případě sporů. Podle řady historiků se jednalo o jediný mírový plán s reálnou nadějí na úspěch. Všichni už ale do války investovali příliš mnoho a vytrpěli příliš na to, aby se smířili s kompromisem. Při národním shromáždění v Paříži odpověděl jménem národa slavný dominikánský teolog Sertillanges: „Svatý otče, ani na okamžik nemůžeme přijmout váš mírový návrh. Naši nepřátelé zůstávají silní a vaše výtky jim učiněné nezměnily jejich nekřesťanské (bezbožné) jednání. Zvítězíme nad nimi!“

Možná paradoxně věnujeme v našem textu nejmenší prostor samotné válce, protože průběh válečných události je snadno dohledatelný a dobře známý. Výrok otce Sertillangese dobře ilustruje jednu z charakteristik velké války, jíž je systematická dehumanizace nepřítele a dehumanizace válečného konfliktu, jehož pravidla se po staletí vytvářela a která, jakkoliv se v dějinách porušovala, nastavovala určitá kritéria chránící vojáky i civilisty. To se začíná měnit. Od začátku dochází k nedodržování dohod a zvyků, když Německo přepadne neutrální Belgii, páchá násilí na kulturních a uměleckých památkách, vede se bezohledná propagandistická válka založená na rozdmychávání nacionálních vášní pomocí tradičních i nově budovaných stereotypů a předsudků.

Kvůli zavedení všeobecné branné povinnosti pro všechny muže v 19. století a díky moderním prostředkům mobilizace pomocí železnice a telegramů je možné povolat a poslat do války milionové armády, masy nikdy předtím nevídané. Celkem bylo mobilizováno přes 60 000 000 mužů. Ještě závažnější je německý koncept totální války, který se objeví ve chvíli, kdy selže prvotní očekávání rychlé vítězné války. Jde opět o nový prvek, kdy je pro dosažení vítězství možné a oprávněné použít všech prostředků. Hlavně to ale znamená konec rozlišování mezi civilisty a vojáky – všichni státní příslušníci nepřítele se stávají legitimním cílem vojenských akcí, což zdůvodnilo potopení lodi Lusitanie, jež oficiálně přivedlo Spojené státy do války, ale vedlo to rovněž i k německému vyhlášení ponorkové války či později k bombardování, byť se tyto tendence zcela naplnily až během druhé světové války.

Vysokou míru utrpení vojáků způsobily technologické inovace jako letadla, vzducholodě, objeví se tanky, bojištím zákopové války vévodí granáty a hlavně kulomety, které masakrují tisíce vojáků v nesmyslných šarvátkách o desítky metrů bojiště mezi zákopy soupeřících stran. K tomu přistupují chemické zbraně, použití bojových plynů jako Yperit, objeví se fenomén ostnatého drátu, miny, nástrahy, zajatci jsou umisťováni do táborů, které se už někdy blíží svými podmínkami a úmrtností budoucím táborům koncentračním.

Neúcta vojenských a politických elit k lidskému životu poté, co ve všech státech, hlavně v Německu a Rakousku-Uhersku, převzali vedení váleční jestřábi, vyšla naplno najevo při slavné bitvě o Verdun v roce 1916. Německá generalita přijala tezi, že je třeba Francii lidsky vykrvácet a spolehnout se na to, že Německo má více branců a vojáků. Vrhli tak do ofenzívy statisíce vojáků s vědomím, že je posílají na jistou smrt, a s cílem, že stejně velké utrpěné ztráty populačně slabší Francie neustojí. Zrůdná myšlenka prozrazující naprostý nezájem o osudy a životy statisíců jejich vojáků, kteří měli tuto „strategii“ realizovat.

Jak válka pokračovala, množily se případy odmítání boje, dezerce, povstání vojáků i celých jednotek, kterému předcházela krutá sociální disciplinace mužstva, přísné fyzické tresty, ale rovněž střílení a věšení vojáků, kteří odmítli vykonat rozkazy nebo se pokusili dezertovat. Ve velké rozsahu bylo zasaženo i vnitrozemí bojujících států, kde se konaly hladové bouře, demonstrace či stávky, opět s velkou krutostí potlačované. Aby neštěstí nebylo málo, přišla na jaře 1918 epidemie španělské chřipky, která dle odhadů ztrojnásobila počet obětí – zatímco válečné události a jejich dopady stály životy 10 milionů obyvatel, pandemie chřipky v letech 1918–1920 přinesla dalších 20 milionů.

Válka neskončila kvůli drtivému vojenskému vítězství na bitevním poli, ale vyčerpáním válčících stran. Zvítězily velmoci, které mohly mobilizovat díky svým koloniím větší zdroje a kterým důležitým způsobem pomohlo otevření nové fronty v Itálii a Řecku a peníze a vojáci Spojených států. V době uzavření míru jsou německé jednotky stále na území Francie a Belgie, Německo a Rakousko-Uhersko nebyly v pravém slova smyslu vojensky poraženy. Přesto se s nimi naložilo v mírových jednáních způsobem, který zanechal hodně hořkosti a otevřel cestu revanšistickému snění a náladám. Objeví se mýtus o dýce politiků, kteří podrazili válečné úsilí německé armády, jež přes všechny hrůzy vyšla z války s velkou prestiží a generálové Hindenburg a Ludendorf platili za celebrity své doby, stejně jako jejich francouzští (Foch) či angličtí (Kitchener) kolegové. Mír 11. listopadu 1918 znamenal velkou úlevu, ale škody, které Západ vytrpěl, se teprve začaly ukazovat.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!