Zážitkové křesťanství

z knihy Modlitba argentinských nocí , vydal(o): Nakladatelství Cesta Brno

Trend je všeobecný, a dostal se dokonce pod vánoční stromeček. Krom klasických dárků si na Štědrý den rádi darujeme zážitky: seskok padákem, exotickou dovolenou, let v balonu nebo bungee jump, a jistě na tom není nic špatného. O něco problematičtější je, že to začíná platit i pro duchovní život: pokud z duchovní aktivity nemáme dobrý pocit, máme za to, že je někde chyba. Při svatých zpovědích se zpovídáme z toho, že mě modlitba nebaví, nechce se mi chodit do kostela, musím se dokonce do večerní modlitby nutit a podobně. Nemám z toho ten správný zážitek, pane faráři, stěžují si penitenti.

Podobně je to v duchovním životě mladých lidí, kteří jinak s tradičním katolickým náboženstvím nekomunikují. […] Hlavně ať je to bez závazků a bez bolestí, ať je všechno povoleno a nic povinné. Ať se zážitek dostaví rychle, a tak jako máme fast food, zkoušíme i fast religion, co nejsilnější duchovní zážitek s co nejmenším úsilím, a pokud jej lze vyvolat chemicky nebo zadržováním dechu, tak pojďme do toho.

A trochu podobně je to i v duchovním životě mladých lidí, kteří do kostela chodí. Pokud se účastním tzv. kytarové mše svaté, písničky jsou nápadné svou úderností: vše je pořádku, stále radostněji jdeme za Kristem, Pán Bůh miluje nás a my jeho, nejkrásnější chvíle jsou na kolenou, poznají nás po lásce, křesťany, aleluja, hosana, Ježíš Kristus rád nás má, všichni jsme jedno tělo a můžeš mít lásku ve svém srdci každou hodinu a každý den. Roztáhni křídla a leť. Ježíš má Tě rád, Ježíš kamarád.

Pokud jsou mladí lidé katolicky věřící a necítí při těchto písních nic, nebo se cítí dokonce trochu trapně, logicky se pak zpovídají z toho, že jim účast na mši svaté nepřináší ten správný zážitek, a jak se na katolíka sluší, chybu hledají výhradně u sebe.

Co s tím. Je mnoho různých spiritualit a nikde není psáno, že musí žít všichni všechny. Pokud se mi zdají ukazovací písničky malých dětí o pampeliškách v žlutém klobouku již poněkud infantilní, nemusí to být nutně známkou, že jsem vyhořelý, nýbrž naopak známkou, že zvolna dospívám. Nemusí dělat všichni všechno.

Ale především, pokud se mi nechce chodit do kostela, není to hřích, ale fakt. Podobně pokud se musím nutit do času večerní modlitby, není to hřích, ale fakt. V katolickém náboženství totiž primárně nejde o zážitek, jde o vztah, o rozhodnutí jít do vztahu, ať to stojí, co to stojí. Máme někdy dojem, že když nejednáme =podle své přirozenosti a musíme se do věcí nutit vůlí, je někde něco špatně. Vyčítáme si pak, že nežijeme v harmonii se sebou samým, velmi často své modlitby naprázdno odříkáme a pak jdeme spát, s otázkou, zda to vše má smysl.

A právě že má. Jsem velkým přítelem oddrmolených modliteb a bezmyšlenkově prožitých mší svatých a velmi si vážím všech modliteb, do kterých se člověk musí nutit. Jsem velkým přítelem růženců, i když se u nich pozdě večer usíná. Jan od Kříže, mezi roky 1582 až 1585:

[Začátečníci] Stejně tak si vedou v modlitbě, kterou praktikují; myslí si, že všechen její smysl je v nalézání radostí a citové zbožnosti a snaží se jich dosáhnout, jak říkají, silou paží. […] Proto, když jednou nenajdou tu pravou příchuť v jednom nebo druhém cvičení, trpí pak velkým znechucením a mají odpor k jeho opakování a někdy takové cvičení opustí; a v tom, jak jsme řekli, jsou nakonec podobni dětem, které nejsou přitahovány ani nejednají z důvodu rozumového, ale podle chuti.[1]

Možná je to s modlitbou trochu podobné situaci našich studentů: Po večerech studují, neboť se domnívají, že je to důležité. Občas se stane, že je učebnice zaujme natolik, že student přestane hlídat hodiny a najednou zjistí, že jsou tři ráno. Stává se to, ale ne obvykle. Obvykle se člověk do studia musí nutit a jistěže není v harmonii se sebou samým a jedná proti své přirozenosti. Jenomže to dělá, protože to má smysl! Každé ranní vstávání na budík je proti přirozenosti člověka. Když spolu milenci a snoubenci budou jen tehdy, když je to baví, vztah nikdy nemůže přežít. Pokud budou studenti studovat, jen když je to baví, nic se nenaučí. Pokud budou rodiče vychovávat děti, jen když je to těší, nikoho nevychovají. Pokud se křesťan modlí, jen když ho to emocionálně uspokojí, nikam se nedostane.

Pokud jsme my kněží tázáni novináři, co nám naše modlitba dává, odpovídáme zpravidla, že určité ztišení, klid, soustředění se a že ve ztichlém a chladném kostele si odpočineme od vřavy dne. To si novináři rádi zapíší a otisknou, protože tomuhle rozumí. Pak ale z modlitby děláme jen jednu z možných meditací pro klid duše. Někdo cvičí jógu, někdo s nadějí po klidu duše použije marihuanu nebo si vezme prášek a někdo se modlí. Čtenář by si mohl vyzkoušet modlitbu též, a když to nezafunguje, tak zkusit něco jiného, třeba meditaci podle Sri Činmoje nebo se účastnit kurzu pro komunikaci s anděly či si dát bylinkový čaj. Co nám ale modlitba skutečně dává? Jeremiáš v bahnité cisterně by možná odpověděl jinak než účastníci setkání mládeže. Co Jeremiášovi jeho víra dává? V tuto chvíli být po pás v bahně, tak to, Každý z nás věřících si občas povzdechne, jak by byl život bez víry jednodušší, ne tak komplikovaný, přímočařejší, a máme v tom postřehu pravdu. Při modlitbě nejde ani o zážitek, ani o klid duše, nýbrž o rozhodnutí, o vztah.

Z tohoto důvodu trvá Katechismus na pravidelné nedělní mši svaté, pravidelné každodenní modlitbě a pravidelném přistupování ke svátostem. Toto udělání si čárky a bezmyšlenkovité odškrtnutí si každodenní povinnosti považuji za mimořádně důležité. Chodit do kostela ve šťastných dobách, kdy se cítím naplněn zážitkem a kdy cítím Boží přítomnost na každém místě každou vteřinu a každý den, umí každý. Nechci se těmto stavům posmívat, emoce jsou darem Božím a Bohu díky za ně. Nedělní chození do kostela spojené s nepříjemným vstáváním, večerní modlitba ve chvíli, kdy mám sedmnáctero naprosto objektivních důvodů, proč se právě nyní modlit nemohu, a kdy mi to „nic nedává“, bezmyšlenkovité věnování času Bohu, to už každý neumí. Tyto katechismové povinnosti jsou rámec, ocelová konstrukce řádu, obrněný transportér, který člověka převeze přes pouště do lepších časů. V zahradě se umí procházet každý, cesta přes poušť pro každého není. Ježíš ve svých četných diskusích s farizeji nikdy formu nezpochybňoval, jen znovu a znovu zdůrazňoval, že pouhá forma není konec příběhu. Nezážitkové křesťanství vyráží bránu do nebe. Ostatně není náhodou, že nejslavnější dílo katolické mystiky se nejmenuje jasný den, nýbrž Temná noc.

[1] Sv. Jan od Kříže, Temná noc, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1995, s. 59–60.

Zj 5,1-10;

Komentář k Zj 5,1-10: Jan naříká nad tím, že se nenajde nikdo vhodný k tomu, aby otevřel svitek. Na konci církevního roku mohu i já litovat nevyužitých šancí. Ale nezávisle na mně: vítězství je konečné!