Doba postní - shrnující pohled (z knihy Lectio divina)

1. Tajemství postní doby v srdci dnešního člověka

Dnešní doba se vyznačuje velikými změnami a neustálou obnovou lidí i institucí. Uprostřed těchto překotných změn, jak nám je vnucuje dnešní svět, však zjišťujeme, že potřebujeme hlubší, mnohem trvanlivější proměnu, která by se dotkla nás samých a našeho vnímání, smýšlení a jednání. Celý svět dnes spěchá a zdá se, že v něm vládne naprostý chaos, takže člověk často vůbec nechápe, co se vlastně děje. Cítíme, že si ve svém životě musíme udělat jasno a nastolit pořádek. K tomu potřebujeme čas, v němž se můžeme "nadechnout". Třebaže se dnes tak velice opěvuje lidská svoboda, jsme spoutáni těmi nejnižšími formami otroctví. Někteří z nás se snaží osvobodit se tím, co jim nabízí chvilkové pocity úniku, úlevy nebo opojení. Neustále obnovujeme mnohé oblasti svého života, ale zdá se, že nedokážeme zastavit nezadržitelně postupující proces stárnutí. Když mluvíme s lidmi, velmi často slyšíme: "Jsem unaven, už nemohu dál." Prázdniny, dovolené a víkendy jako by nedokázaly splnit, co od nich očekáváme. Potřebujeme totiž důkladný odpočinek, založený na oživujícím ztišení. Pozorujeme, že se naše osobní i společenské vztahy stále zostřují, komplikují a vytvářejí konfliktní situace, a na druhé straně toužíme po větší upřímnosti a pokoji, snažíme se překonat nenávist, uvěřit v účinnost odpuštění a v radost, pramenící z usmíření, chceme se setkávat v bratrském společenství a jeden s druhým mluvit. To všechno jsou různé projevy jediné touhy po spáse. Jsou však dnešní lidé schopni tuto spásu uskutečnit?

Postní doba je pro všechny křesťany obdobím, kdy je třeba pracovat na opravdové proměně a obnově, abychom se mohli znovu naplno nadechnout, urovnat všechny své zmatky, obnovit autentické vztahy, znovu navázat dialog s lidmi, se kterými nemluvíme, opravdu si odpočinout… a tak dojít spásy. Nezvládli bychom to pouze naší lidskou vůlí nebo rozumem, ale musíme v sobě najít ochotu poslouchat Boží hlas, dovolit Bohu, aby nás proměnil, musíme opustit své cesty, kráčet po cestách Božích, zapojit se do dějin spásy.





2. Tajemství postní doby hlásané v liturgii

V liturgii doby postní nám Bůh vychází vstříc, reaguje na naše očekávání, všímá si našich bojů a zvěstuje nám, co už pro nás a pro naše osvobození udělal a co hodlá vykonat právě dnes. Každou neděli i ve všední dny nám odhaluje své záměry a postupně nám ukazuje cestu, vedoucí k naší spáse.



Nedělní a sváteční lekcionář

Dějiny spásy spějí ke svému naplnění (první čtení A, B, C)

V době postní k nám přichází zvěst o cestě naší spásy. Křesťan tak prochází velikými úseky dějin spásy, jak je zvěstují první čtení nedělní bohoslužby slova (srov. cyklus A, analogicky cykly B a C): stvoření a pád prvního člověka (první neděle), patriarchové (druhá neděle), exodus (třetí neděle), Davidovo království (čtvrtá neděle), proroci (pátá neděle). Různým způsobem nám Boží slovo zvěstuje, co Bůh - spíše činy než slovy - koná v dějinách spásy: povolává člověka k víře, k přijetí smlouvy, k životu a sesílá mu svého Ducha.

Celé dějiny spásy jsou jakoby shrnuty v první stručné syntéze, která zaznívá v Božím slově první neděli postní cyklu A: dějiny jsou místem pokušení. První člověk pokušení podlehl, když nepřijal Boží slovo a jeho plán (první čtení). Nový Adam - Kristus - zvítězil, neboť nezradil Boží slovo a zcela se ztotožnil s Otcovou vůlí (evangelium). Proto "kde se rozmnožil hřích, v míře ještě daleko štědřejší se ukázala milost" (druhé čtení). Každý, kdo chce zvítězit nad pokušením, musí následovat Ježíše, spolu s ním odejít do pouště, postit se a přijmout za svůj pokrm Otcovu vůli. Celé dějiny jsou jakoby jedním velkým putováním pouští, hledáním Pána a jeho oživujícího slova v touze získat do vlastnictví "zemi".

Druhou syntézu najdeme v závěru postní doby - o velikonoční vigilii. Biblická čtení připomínají nejprve první stvoření, a pak přes povolání Abraháma, izraelského národa a proroctví o novém stvoření zvěstují Kristovo vzkříšení - konečné a definitivní stvoření. Vrcholem celých dějin spásy, jak je v postní době krok za krokem sledujeme, je Kristovo velikonoční tajemství, které dává celým dějinám smysl a dovršuje je.

Dějiny spásy jsou v jednotlivých cyklech popisovány z různých zorných úhlů: jako křestní putování, jako kristologicko-velikonoční proces a jako cesta pokání.



Cyklus A - křestní putování

Biblická čtení ročního cyklu A jsou převzata ze starodávné tradice. Tyto texty doprovázely katechumeny na jejich putování ke křtu a přinášejí nám úžasnou zvěst o tom, co Bůh působí ve křtu. Jsou tedy tou nejlepší křestní katechezí.

První neděle - neděle pokušení. Je to všeobecný úvod do celé postní doby. Poukazuje na boj, který musí podstoupit každý, kdo se definitivně rozhodl pro Krista. Církev o této neděli vyslechne svědectví kmotrů a katechetů a poté slaví vyvolení těch, kdo mají o Velikonocích přijmout svátosti uvedení do křesťanského života. O následujících nedělích představí těmto kandidátům křest skrze obraz vody, světla a života.

Druhá neděle - neděle Abraháma a proměnění. Křest je svátostí víry a Božího synovství. Spolu s Abrahámem, otcem víry, se má také katechumen vydat na cestu a vyjít ze své země (první čtení). Cíl tohoto putování vidíme v Kristově proměnění (evangelium). V Kristu je nazván "synem Božím" každý, kdo přijal křest.

Třetí neděle - neděle Samaritánky. Tak jako Izraelité během putování na poušti, stejně i katechumen hledá vodu, která mu dá spásu (první čtení). Ježíš mu stejně jako Samaritánce oznamuje, že mu může dát vodu života, která dokonale zažene jeho žízeň (evangelium). Touto vodou je jeho Duch (druhé čtení). Jak dosvědčil Jan Křtitel, Ježíš je ten, kdo křtí vodou a Duchem svatým. Církev o této neděli slaví první skrutinium a během následujícího týdne předá katechumenům vyznání víry.

Čtvrtá neděle - neděle slepého od narození. Ve křtu je člověk vysvobozen z temnot a osvícen (evangelium). Je uschopněn žít jako syn světla (druhé čtení) a posvěcen královským pomazáním (první čtení). Slaví se druhé skrutinium.

Pátá neděle - neděle Lazara. Křtem přechází člověk ze smrti k životu (evangelium a první čtení). Stává se nositelem Božího zalíbení a může žít v síle Ducha vzkříšeného Krista (druhé čtení). Slaví se třetí skrutinium a v následujícím týdnu předává církev katechumenům modlitbu Páně (Otče náš).



Cyklus B - nová smlouva uzavřená v Kristově velikonočním tajemství

Biblická čtení ročního cyklu B se zaměřují na téma smlouvy a na Kristovo velikonoční tajemství. Vedou nás k poznání, že Kristus ve svém velikonočním tajemství obětuje pro naši spásu sám sebe, čímž naplňuje starozákonní smlouvu smlouvou novou a věčnou.

První neděle: Pokušení dokresluje, jak veliký boj musel Ježíš svádět se zlem, aby nad ním svou smrtí a vzkříšením definitivně zvítězil (evangelium). Už Noe svedl tento boj, jednoznačně se rozhodl pro Boha, byl zachráněn a uzavřel smlouvu s Hospodinem (první čtení). To vše je předzvěstí křtu (druhé čtení).

Druhá neděle: Iniciativy se ujímá Bůh Otec. V tajemství proměnění, díky kterému můžeme lépe pochopit tajemství kříže, prohlašuje, že Ježíš je jeho Syn (evangelium). Neuchránil ho smrti (druhé čtení), ale zcela jej daroval nám lidem, stejně jako Abrahám obětoval Bohu svého syna (první čtení). V dalších nedělích potvrzuje sám Ježíš, že přijal Otcův záměr a stal se chrámem, v němž se pro naši spásu koná oběť nové smlouvy.

Třetí neděle: Ukřižovaný Ježíš (druhé čtení) se ve svém těle stal novým chrámem - zbořeným, avšak znovu vybudovaným (evangelium). V jeho velikonoční oběti se projevila Boží moudrost a moc (druhé čtení), jíž se naplňuje Starý zákon (první čtení).

Čtvrtá neděle: Návrat z vyhnanství (první čtení) a osvobození od hříchu (druhé čtení) jsou konkrétní plody spásy, kterou celému lidstvu přináší Kristus povýšený na kříž jako bronzový had, který byl vyvýšen na poušti. Kristovo odsouzení nám přináší spásu (evangelium).

Pátá neděle: Ježíš byl poslušný až k smrti kříže (druhé čtení) a stal se pšeničným zrnem: padl do země, zemřel a přinesl hojný užitek skrze své oslavení (evangelium). Ježíš dovršuje smlouvu, která nás osvobozuje od hříchu (první čtení).



Cyklus C - smíření

Třetí cyklus postních čtení je velikou katechezí o usmíření, které se naplňuje slavením Velikonoc.

První neděle: Prvním krokem na cestě usmíření je uznat a přijmout Boha, jako to udělal starozákonní Izrael (první čtení), ale hlavně Ježíš na poušti (evangelium). Kdo pozná Krista, bude spasen (druhé čtení).

Druhá neděle: Proměněný Ježíš nám odhaluje, do jakého tajemství budeme uvedeni při usmíření (evangelium) a na konci časů (druhé čtení). Obětovaný Kristus je dovršením dávné smlouvy (první čtení).

Třetí neděle: Bůh poslal Mojžíše, aby vysvobodil svůj národ (první čtení). Tyto události jsou pro nás "poučením" (druhé čtení), protože se plně uskutečňují skrze Ježíšovo pozvání k obrácení (evangelium).

Čtvrtá neděle: Syn, který se vzdálil od Otce, přijímá pozvání k obrácení a vrací se domů (evangelium). Jedině Kristus jej může usmířit s Bohem (druhé čtení) a přivést do otcovského domu - zaslíbené země -, aby mohl jako Izrael slavit velikonoční svátky (první čtení).

Pátá neděle: Každý, kdo se připodobnil Kristu tím, že zemřel hříchu (druhé čtení), se prostřednictvím odpuštění (evangelium) stává novým stvořením (první čtení). Naším trvalým úkolem je přijmout nový život a vytrvat v něm: "Jdi, a už více nehřeš" (evangelium).




Feriální lekcionář

Feriální lekcionář se zabývá celou škálou různých témat, typických pro postní katechezi.

Od Popeleční středy do první neděle postní: Čtení nás vybízejí k vnitřnímu obrácení, k duchovnímu postu a k bratrství.

První týden: Naléhavá výzva k obrácení, účinnost Božího slova, láska k bližnímu.

Druhý týden: Odpuštění hříchů, pravé hodnoty, zvěst o utrpení.

Třetí týden: Slyšet hlas jediného Boha, uzdravení je dílem Božím, přijetí Božího odpuštění a ochota odpustit lidem, duchovní bohoslužba.

Čtvrtý týden: Obnova, kterou koná Bůh (nové nebe a nová země, uzdravující voda, uzdravení ochrnulého), smlouva, nedostatek víry a snaha zabít Ježíše.

Pátý týden: Boží moc zachraňuje (Zuzana, cizoložnice, bronzový had, mládenci v ohnivé peci, Jeremiáš), zvěst o Ježíšově utrpení a jeho typické předobrazy, Ježíšovo utrpení zachraňuje a shromažďuje rozptýlené syny Izraele.

Svatý týden: Hospodinův trpící služebník.

V posledních dvou týdnech doby postní čteme "polosouvisle" 4.-11. kapitolu Janova evangelia. Sledujeme Ježíšovo putování vstříc Jeruzalému, během kterého se představuje jako Boží Syn, pozorujeme rostoucí odpor ze strany židů, který vrcholí rozhodnutím Ježíše zabít.





3. Tajemství postní doby slavené v liturgii

V době postní slavíme tajemství vyjítí (exodu) Izraele, jehož dovršením je Ježíšovo vyjítí "z tohoto světa k Otci", který dnes znovu prožíváme v církvi.

Starozákonní Izrael, lid povolaný Bohem, nastoupil svou cestu vstříc svobodě pod vedením Mojžíše. Šel na poušť, aby tam slyšel Boží hlas (Jer 7,23) a naučil se žít podle Božího slova. "Mojžíš se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, když přijal Zákon… stačilo mu Boží slovo a světlo Ducha, které do něj sestupovalo" (Ambroziánská preface).

Kristus navazuje na Mojžíšovo putování pouští a přivádí je k dovršení, neboť vede a osvobozuje všechny lidi. Svým postem ukazuje, že je naprosto svobodný a nade všechno povznesený a že umí žít z jiného "chleba" - "z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4,14). Jeho pokrmem je konat vůli Boha Otce. Na rozdíl od prvního člověka, který nepřijal Boží záměr s lidstvem a stal se otrokem, Ježíš jakožto nový Adam zcela a bezvýhradně přijímá Boží vůli, která jej ustanovuje pánem všeho a všech: i andělé mu budou sloužit (srov. Mt 4,11).

Církev tato tajemství Kristova exodu a postu slaví a snaží se obnovit svůj život. Celou dobu postní prožívá spolu s katechumeny, kteří se připravují na přijetí svátostí uvedení do křesťanského života a na nový životní styl podle evangelia. Prostřednictvím jednotlivých obřadů doby postní (vyvolení, skrutinia, odevzdání Vyznání víry a modlitby Páně) pracují katechumeni na své očistě a osvícení, které je přivádějí k velikonočním svátostem (křestní putování). Církev prožívá tento čas obnovy ve znamení očisty od hříchů spolu se všemi kajícníky, kteří poté, co přijali křest, poznávají, že se musí usmířit s Bohem i s lidmi. V závěru postní doby bude církev - v souladu s dávnou tradicí - oslavovat usmíření za účasti všech "svatých" (kající putování). Církev slaví postní dobu se všemi lidmi: usiluje o stále hlubší obnovu, obrací svůj zrak ke Kristu a k jeho horoucí lásce k Otci a k lidem a snaží se být "setbou", která padá do země, umírá a přináší mnohý užitek (velikonoční putování).





4. Tajemství postní doby prožívané v každodenním životě

Postní praxe

Křesťan naplňuje postní dobu tím, že se neustále nechává vést Božím slovem a osvojuje si charakteristické projevy pokání (půst, almužna, modlitba), které je třeba nově vidět ve světle slov Pavla VI., která pronesl o Velikonocích 1967: "Každý musí zpytovat své svědomí, které poukazuje na nové požadavky dnešní doby" (Populorum progressio, 47).



* Půst má nepochybně tělesný rozměr a kromě odepření si některých jídel se může dotýkat tabáku, zábavy apod. To ale není podstata postu, nýbrž vnější znamení vnitřní dispozice srdce. Všechny vnější projevy mají dosvědčovat spasitelný obsah svatého postu:

Půst je znamením toho, že žijeme z Božího slova. Kdo se nechce sytit Božím slovem, nepostí se opravdově. Ambroziánská liturgie říká: "Ty nás nesytíš pouze pozemským pokrmem, ale každým svým svatým slovem" po vzoru Krista, který "víc než po pokrmu toužil po svatosti srdcí; jeho pokrm osvobozuje národy, jeho pokrmem je konat vůli Otce".

Půst je znamením naší ochoty pracovat na zadostiučinění. "Nepostíme se kvůli vzkříšení ani kvůli kříži, ale kvůli svým hříchům, vždyť se přibližujeme ke svatým tajemstvím" (sv. Jan Zlatoústý).

Půst je znamením, že se zříkáme hříchu. "Skutečně veliký půst, který se týká všech lidí, je zřeknout se všech nepravostí a nezřízených žádostí světa. To je dokonalý půst. (…) Jedině tehdy, když správně žijeme v tomto světě a zříkáme se nepravostí a nezřízených žádostí, skutečně dodržujeme čtyřicetidenní půst" (sv. Augustin).



* Almužna je ovocem postu i všech omezení, která jsou s ním spojena. Nejedná se ale o pouhou snahu zajistit přežití těm, kdo nespravedlivě trpí. Dnes se křesťanská almužna musí spojit s úsilím o nastolení spravedlnosti a obnovu společenských struktur. Takto chápaná almužna se stává nástrojem, jímž křesťané prosazují nastolení nového společenského řádu.



* Také modlitba má původ v postu, prožívaném ve světle Božího slova. Rodí se jedině tam, kde člověk vytrvale naslouchá Božímu slovu - především ve společenství. V době postní se křesťané, rodiny a ostatní společenství mají častěji shromažďovat kolem Písma svatého, hledat nové možnosti vzájemného naslouchání (proč třeba občas nevypnout večer televizi?) a svým společným "Amen" odpovídat na pozvání Boha smlouvy.





5. Závěr

Slavit v době postní eucharistii znamená:
- s Izraelem a Ježíšem (pod jeho vedením a inspirováni jeho kázáním) znovu projít pouští, místem zkoušek a upevnění víry;
- naučit se denně žít z chleba pouště - ze Slova, kterým je sám Kristus;
- snažit se o očistu svého nitra skrze přijetí daru Kristovy krve a skrze postní askezi;
- rozhodněji si osvojit synovskou poslušnost vůči Otci a schopnost darovat se bližním, neboť v tom tkví podstata duchovní oběti.

Tak budeme moci o Veliké noci obnovit své křestní závazky a "přejít" k novému životu Ježíše, vzkříšeného Pána, ke slávě Otce a v jednotě Ducha svatého.



(Úvod ke knize G. Zeviniho: Lectio divina na každý den v roce, Doba postní a velikonoční triduum, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, převzato se svolením)