Spisovatel a výtvarník Oldřich Selucký si nezvolil zrovna „vděčné“ povolání. I když jeho záběr je širší, jméno si udělal na poli literární tvorby pro děti a mládež, a to s křesťanskou tématikou. Není divu, že prvního ocenění se mu dostalo z Ameriky, kde náboženství je dosud samozřejmější součástí veřejného života než v českých zemí s jejich tradiční nedůvěrou k institucionalizovaným církvím. Jak vidí svou životní cestu, co a kdo ho ovlivnili… na tyto a podobné otázky odpovídal s ochotou i díky za to, že dostal prostor svá východiska reflektovat a formulovat.

 

Od raného dětství jste ministroval, později jste v zahraničí studoval klasickou a středověkou filozofii, jazyky i teologii. Neuvažoval jste někdy o kněžské dráze?

Když hoch projevuje schopnosti ke studiu a navenek se jeví jako „zbožný“, lidé si dost rychle kladou otázku, jestli nemá být knězem. Mně ji položil už jako ministrantovi tajně svěcený kněz, který se tehdy o nás ministranty s velkým nasazením staral. Vzpomínám si, že jsem odpověděl okamžitě – a záporně. Dost brzy jsem věděl, že nikdo si povolání ke kněžství nemůže dát sám, musí ho povolat Bůh – a já jsem nic takového jako povolání ke kněžské službě v sobě necítil. I přes to, že  jsem se tehdy v rámci našeho náboženského vzdělávání dozvěděl, že člověk nemůže čekat tak dramatické Boží povolání, jakého se dostalo svatému Pavlovi na cestě do Damašku. Nicméně zásadní a nezpochybnitelnou pravdou opřenou o víru bylo to, že musím v životě hledat a naplnit ne to, co chci já, ale to, k čemu mě volá Bůh. Jenže jak poznat, k čemu mě konkrétně Bůh volá?

 

No právě... jak jste to poznal a našel svoji cestu v životě?

Musím to tu říci trochu podrobněji, protože hledání vlastní cesty a vlastního poslání mi trvalo hodně dlouho a bylo pro mě velmi důležité. V době dospívání se mi dostalo poučení, že Bůh ukazuje člověku jeho cestu, jeho povolání, skrze tři velmi přirozené prvky: zvol si tu činnost, která za prvé „ti jde“, tedy ke které jevíš schopnosti a předpoklady; která za druhé má hodnotu a význam pro druhé lidi, pro společnost; a která konečně za třetí tě také přitahuje a přináší ti do srdce radost. Ten třetí moment pro mne hrál zásadní roli, vlastně ji stále ještě hraje. Ve chvílích hluboké, skoro bych řekl převratné vnitřní radosti, prožívané při nějaké činnosti nebo nad třeba nepatrným dílkem, u kterého jsem měl pocit, že se v něm něco významného povedlo, jako by se mi ukazovalo: ano, právě k této činnosti, k tomuto dílu tě Bůh volá, to je tvoje cesta.

Postupně mě tedy všechna ta tři kritéria vedla k tomu, co dělám teď: psaní a kreslení-malování. Kdyby ale v nich a skrze ně tak naléhavě nezaznívala ta nikdy neumlkající zásadní otázka „k čemu mě Bůh volá?“, kdoví, jestli by mě různé vnitřní a vnější tlaky, kterým je člověk v průběhu života nutně vystaven, nezavedly na jiné cesty. V tomhle smyslu se mi hledání „Božího povolání“ zdá být zásadní pro každého člověka, ne jen pro toho, kdo je povolán k duchovnímu stavu.

 

Pocházíte z jižní Moravy, desetitisícového Kyjova. Řekněte nám něco o své rodině, rodičích, o tom, jak vás širší rodina ovlivnila.

Dětství jsem sice z větší části prožil na malém městě, ale z obou stran, jak z matčiny tak z otcovy, byla moje rodina venkovského původu. Prarodiče z maminčiny strany si dokonce vystavěli dům uprostřed lesa (na Mistřínsku). S tatínkem jsme tam jezdili na kole. Tatínek jim pomáhal s prací na tom kousku pole, který jim režim ponechal, a pro mě to byl jiný svět: les, domácí zvířata, dům bez elektřiny, kuchyně, ve které se vařilo jen na ohni, samota plná všelijakých půdních místností a zákoutí, kde jsem pátral po „pokladech“. V prababičce se zvláštním způsobem projevovala touha po kulturním a duchovním světě. Na podzim vždycky vzala vykrmenou husu a jela do okresního města, kde pro ni v antikvariátu její dobrý známý po celý rok shromažďoval v kožené vazbě vydaná souborná díla jejích oblíbených autorů, hlavně českých spisovatelů 19. a začátku 20. století.  Knihy za husu – a celou zimu pak měla co číst.

 

Z vašeho životopisu mám dojem, že jste byl takzvaně studijní typ. Dosáhli i vaše rodiče akademického vzdělání?

Do tatínkova života se vepsala jak chudoba rodiny, tak potom nástup totalitního režimu. Pro přílišnou chudobu rodiny mohl vystudovat jen střední školu. Protože si pak ale vzal za ženu dceru „kulaka“ (děda měl pár hektarů půdy a dával práci na poli několika málo lidem, ale to stačilo), ani to středoškolské vzdělání nemohl uplatnit, prakticky celý život pracoval jako dělník. V továrním hluku 120 decibelů se při nočních směnách učil německá slovíčka, ještě dnes vidím jeho úhledným písmem popsané sešity. Doma pak sledoval rakouské vysílání, měli jsme německé knihy. To bylo možná první probuzení mého zájmu o cizí jazyky. Protože některé tatínkovy knihy byly ještě psané švabachem, už na střední škole jsem četl ve švabachu. Vzpomínám si, že jednou z těch knih byl německý překlad Stendhalova románu „Červený a černý“.

 

Jak ovlivnila váš život maminka?

Pro maminku byla víra tak zásadní součástí života, že otázka, jestli třeba chození do kostela nebude mít dopad na studijní možnosti jejích dětí, nebyla vůbec relevantní. Mohlo mi být tak šest, sedm let, když mě jednou v neděli před bohoslužbou zavedla do sakristie kyjovského kostela a předala panu faráři s tím, že budu ministrantem. Nemohla tušit, jak výrazně se tenhle první krok zapíše do mého života. Hned mě oblékli do komže a rochety (tradiční oblečení ministrantů, pozn.red.), při mši mi starší ministranti nenápadnými pohyby ukazovali „jdi tam… zůstaň stát tady…“. Později jsem dostal tabulku, na které byly napsány latinské odpovědi ke mši (v její ještě předkoncilní podobě): černým písmem psaná podoba, vedle toho červeně výslovnost. Tu jsem se potom naučil nazpaměť. Takže jsem v neděli i ve všední den recitoval neznámá tajemně znějící slova...

Kdo ví, jestli právě tady nemá kořen ta zvláštní věc, že mě později během gymnaziálních studií ke studiu cizích jazyků nevedla ani povinnost ani jen praktická potřeba, ale vždy jakési vnitřní „estetické“ okouzlení: cizí jazyk jako by byl klíčem ke dveřím, za kterými se skrýval jiný, lákavý svět… A projevovalo se to velice konkrétně, u jednotlivých slovíček: když jsem tehdy vyslovil „der Bahnhof“, neviděl jsem za tím dobře známé maloměstské nádraží. „Bahnhof“ bylo nádraží v jiném světě, obklopené tajemnou aurou.

Tím, že mě maminka v raném věku zavedla mezi ministranty, postarala se vlastně také o mé náboženské vzdělávání. Zatímco náboženskou výuku ve škole stát velmi omezil, jako ministranti jsme měli každou sobotu vzdělávací setkání, kde jsme postupně probírali celý liturgický rok, smysl jednotlivých svátků, základy nauky o církvi atd.

 

Po absolvování kyjovského gymnázia jste studoval na  Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze,  obor teoretická kybernetika. To byla asi tak trochu vynucená volba, že...

I když se mi na střední škole matematika docela líbila, táhlo mě to vždycky spíše k oborům humanitního rázu. Už jsem hovořil o zálibě v cizích jazycích. Ale hodně a s velkým zalíbením jsem od dětství také kreslil a maloval. V „normálním světě“ by tedy moje první volba byla Akademie nebo jiná vysoká škola výtvarného zaměření. Nežili jsme ovšem tehdy v „normálním“, nýbrž v „normalizačním“ světě. A v tomhle světě jsme na gymnáziu měli skvělého a obětavého třídního profesora, který nás učil němčinu. Té jsem se, jak jsem už říkal, učil s nadšením a velkou pílí, takže jsem třídnímu aspoň po této stránce dělal radost (i když jsme mu jinak provedli lecjakou rošťárnu, za kterou se dnes stydím).

Stalo se tedy, že mne v maturitním roce, ještě před vyplňováním přihlášek na vysokou školu, tento vzácný třídní pan profesor vzal jednoho dne na školní chodbě stranou. Ohlédl se, aby se ujistil, že nás nikdo neslyší a pak mi – skoro bych řekl s bolestnou omluvou v hlase – sdělil, že mně chtěj nechtěj musí napsat do posudku věty o mém původu (děda byl sedlák a vlastnil jakýsi malý kousek půdy) a náboženském přesvědčení. A s takovým posudkem že bohužel nemohu doufat v přijetí na školu humanitního – tudíž ani uměleckého – zaměření. Ať tedy jdu studovat některý z technických oborů.

 

Dal jste si říct? Vzdal jste se svého snu?

Na radu našeho gymnaziálního profesora kreslení jsem přece jen přijímací zkoušky zkusil, a sice na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor knižní ilustrace. Nedostal jsem se, musel jsem „na techniku“.

Mezi „přípustné“ technické obory se čítala i čistá matematika, i když ta mi jediná byla blízká právě proto, že je tak málo technická. Přihlásil jsem se tedy na MFF UK, obor „čistá matematika“. Tam se na mě dívali trošku jako na exota: „Ve vašich papírech se píše, že jste se úspěšně zúčastnil soutěže v recitaci poezie, vyhrál jste školní výtvarnou soutěž – co děláte na matematice?“ Vybruslil jsem z toho, jak jsem uměl: „Zdá se mi, že matematika, myslím ta čistá, teoretická, v sobě má něco z umění, jako by byla blízká umělecké tvorbě.“ Možná se jim to líbilo, spíš ale bylo tak málo uchazečů o MFF UK, že mě vzali.

 

Studium matematiky jste sice dokončil, ale dál jste se oboru nevěnoval...

Jakkoli se mi pak během studií občas zalíbila „elegance“ pěkného matematického důkazu, stejně jsem vždycky věděl, že matematika nemůže, skoro bych řekl nesmí být mým životním povoláním. Ale důležitou se pro můj život ukázala jiná okolnost. Matematika se tehdy dala studovat i v Brně, mne k volbě Prahy vedla touha být blízko těm výtvarným školám, na které jsem se pak ještě znovu zkoušel dostat. A tak došlo k setkání s Prahou, které se mi velice výrazně zapsalo do života.

 

Čím vám Praha učarovala?

Těmi úplně prvními dojmy, které se mi vynořují v paměti, byly podzimní večery, kdy jsem procházel úzkými uličkami na Kampě, vdechoval vůni listí smíšenou s vůni vody, která přicházela od Vltavy, slyšel, jak kdosi za oknem cvičí na housle nebo na hoboj, vnímal starobylou omšelost domů, gotické obrysy maltézského kostela Panny Marie pod řetězem… a skrze to všechno se nořil do intenzivního vnímání světa duchovní tvořivosti, jakési vznešenosti kulturních hodnot, která mě od dětství – a ovšem velice neuvědoměle – přitahovala a motivovala.

 

Bavíme se o Praze sedmdesátých let…?

Je pravda, že Praha té doby byla hlavním městem země sevřené kazajkou totalitního režimu. Když jsem ve všední den scházel ze studentských kolejí Na Větrníku do břevnovského kláštera, před vstupem do kostela svaté Markéty jsem nevědomky procházel řadou klášterních staveb, využívaných k dokonale odcizenému účelu - jako archiv tajné policie. Na druhé straně jsem se právě díky účasti na bohoslužbách v tomto kostele dostal do prostředí, kde se v tajných studentských kroužcích  studovala klasická, hlavně antická a středověká, filosofie, a to pro mne znamenalo zásadní objev a prožitek intelektuálního života. Přesněji řečeno toho, že činnost „čistého“ rozumu může být něčím strašlivě živým, že se může stát tvořivým dílem a že člověk do něj nevstoupí jinak než v dialogu a skrze něj, v duchovním společenství podobně laděných lidí. A pět let studia jsem vlastně prožil především v této atmosféře, matematiku jsem studoval jaksi „na vedlejší koleji“.

 

Jak vás to formovalo? Co bylo dál?

Po ukončení studia a získání příslušného diplomu jsem měl řadu známých mezi lidmi, kterým režim nedovoloval dělat to, k čemu byli stvořeni – a kteří to přece jen dělali, ovšem tajně. Protože ale bylo třeba se něčím také živit, pracovali jako topiči, noční hlídači… Udělal jsem to tedy podobně. Na své noční směny v Národopisném muzeu jsem nosil balík knih – tehdy hodně poezii – četl a také už psal, ovšem jen do šuplíku, bez naděje na publikaci. Každý, kdo tehdy žil, si dobře vzpomíná, jak absolutně nepředstavitelné bylo to, co přišlo v listopadu 1989. A pro mne bylo nepředstavitelné, že jednou budu moci publikovat výsledky své literární práce, ba i dohnat výtvarné vzdělání, které mi v mládí bylo odepřeno.

 

A přece jste pak po roce 1989 v „normálním“ svobodném světě publikoval a některé své knihy jste také sám ilustroval. Po kom jste zdědil výtvarný talent?

Když jsme o tom hovořili v rodině, nenašli jsme mezi předky nikoho, kdo by se věnoval výtvarné práci. Mě samotného láska k obrazům, ke kresbě a k malbě, provázela od dětství, nikdy jsem se nepřestal výtvarné činnosti věnovat. Ovšem samotný rozvoj výtvarné práce probíhal v etapách.

 

Vím o vás, že vzpomínáte na  pedagoga výtvarné výchovy na kyjovském gymnáziu  Františka Grombíře a setkával jste se také s malířem Vladimírem Vašíčkem, který žil a tvořil ve Svatobořicích-Mistříně.

Díky nim se mi do duše velmi záhy zapsalo řekl bych „zářivým písmem“ to veliké osvobození malířství, které přinesla moderní doba, totiž objev, že podstatou malířství není zobrazení konkrétní skutečnosti – tváře člověka, krajiny nebo běžícího koně (v tom umění velmi úspěšně nahradila fotografie) – ale vytvoření krásy jen kombinací barev, světla a tvarů. Pro mě se tím malířství dostalo do těsné blízkosti hudby. Hudební skladatel pracuje jen s čistými tóny, které neodkazují na žádný reálný předmět, a přece vytvoří melodii, která se hluboce dotkne lidské duše. Podobně může malíř vytvořit krásu jen čistou kombinací barev na ploše plátna a rozechvět duši člověka tušením něčeho vyššího, krásného.

 

Ne každá abstrakce je ale uměním...

Jako každá svoboda, i tahle svoboda umění má své – a velké – úskalí. Tím je libovůle  v tvorbě. Zneužití svobody, pocit, že můžu na plátno „hodit“ cokoliv a když to prohlásím za umělecké dílo, jsem umělec. Proto mě tak dlouho trápilo, že se mi nedostalo profesionální umělecké formace, především v klasické kresbě, která je dlouholetým zápasem s hloubkou reality a umožňuje pochopit, jak se vyhnout libovůli a nahodilosti. Tudíž jsem velmi vděčný prof. Borisovi Jirků, který mi ve svém ateliéru – nejprve na VŠUP v Praze, pak na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni – umožnil tuto profesionální formaci získat, byť už jsem nebyl nejmladší. Díky tomu mohu dnes vytvářet i figurální díla, ve kterých se ale vždy snažím uplatnit a rozvíjet výtvarnou svobodu objevenou nefigurálním, abstraktním uměním.

 

Kde vznikají vaše výtvarná díla? Jak vypadá váš ateliér?

Můj ateliér? Je obrazem té „dvojkolejnosti“ mé činnosti. Stůl na kterém píši, stůl s papíry a počítačem, hned vedle stojan s plátnem, pak jiný stůl, na kterém vytvářím  ilustrace do knih. Musím se mezi tím vším pohybovat velmi opatrně, někdy i po špičkách, a ještě k tomu kličkovat, abych do něčeho nenarazil, něco nepoškodil – ale i to je tak trochu obraz každodenního života, nemyslíte?

 

Kdy jste se rozhodl být spisovatelem?

Nemám v paměti žádný konkrétní moment, ve kterém bych „se rozhodl“ být spisovatelem. Knihy a četbu jsem miloval od dětství, o tom už jsem mluvil. Ale být sám tím, kdo literaturu tvoří, to je něco zcela jiného, to přišlo dost pozdě, až v době vysokoškolských studií a pak v období dvou let nočního hlídání. Když pominu pokusy o poezii, které nikdy nepřekročily práh publikování, popsal jsem nejprve velké množství stránek v jakémsi pomyslném stylistickém zápase tím, že jsem si dával úkoly: „Jak bys napsal dialog mezi jednajícími postavami v té a té situaci?“ Nebo: „Jak bys v dané situaci vytvořil napětí, které by  čtenáře vtáhlo do děje?“ A zkoušel jsem to, jednou, podruhé, potřetí… Když si uvědomíte, že jsem v tehdejší politické situaci neměl sebemenší naději cokoli publikovat, musí tohle počínání vzbuzovat dojem napůl šíleného zoufalství. Nebylo tomu tak. Prostě jsem si jen stále dokola kladl otázku: „K čemu mě Pán Bůh volá?“ a dospěl jsem k tomu, že můj úkol bude na poli tvorby (jestli literární nebo výtvarné nebo obojí současně, to zůstávalo – a zůstává – otevřené). Pak už jen zbývalo dělat to, čeho jsem schopen, abych se na tento úkol připravil. A tak jsem se učil psát dialogy, gradovat situace… Kdyby mi tehdy někdo řekl, v jaké politické situaci a v jakých knihách to vše jednou použiji, mohl bych mu věřit?

 

Je pro vás psaní vnitřní potřebou?

Pokud jde o  „vnitřní potřebu“, musím se vrátit do svých studentských let. Tehdy jsem se v tajných seminářích otce Metoděje Habáně OP dozvěděl, že devíza, která vystihuje poslání dominikánského řádu zní: „contemplata aliis tradere“, to znamená „předávat druhým lidem výsledky své kontemplace“. V tom okamžiku  jsem cítil, že tato devíza říká něco hodně podstatného o mém vnitřním založení. Trvalo to ovšem dost dlouho, než jsem pochopil, že ta moje „kontemplace“ je celá zaměřená na umění. Zatímco dominikán kontempluje s biblí v ruce, já jsem dokázal hodiny stát a „kontemplovat“ hru barev v listí stromů nebo si představovat příběhy, které se odehrávají v trávě, v tom skrytém světě hmyzího hemžení. A v tomto smyslu ano, mou vnitřní potřebou a naplněním mého snu je vkládat svá „comtemplata“ do knih a obrazů, které – jak nepřestávám doufat – aspoň trochu, aspoň někomu, aspoň na chvíli vnesou do života krapítek krásy, střípek světla.

 

 Americký překlad vaší knihy Pavel, dobrodruh víry získal ocenění nejlepší katolická kniha pro děti za rok 2009. Cenu udělilo Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady. Co pro vás tato cena znamenala?

Abych mohl odpovědět, bylo by dobré nejprve načrtnout příběh vzniku knížky Pavel, dobrodruh víry – už proto, že je barvitou ilustrací známého rčení „i knihy mají své osudy“. A také z toho bude názorně vidět, jak probíhala ta léta, kdy jsem psal scénáře pro animované filmy.

Někdy před rokem 2000 jsme začali připravovat natáčení velkého animovaného seriálu pro děti Časy zakládání, založeného na řadě příběhů, které jsem tehdy měl připravené ke knižnímu vydání. Čekal nás rok příprav, pak tři roky natáčení, tedy opravdu velký projekt (vedle Karafiátových Broučků nejdelší seriál, jaký jsme natočili). Francouzským producentem byla společnost CFRT (Comité Français de Radio-Télévision). Francouzský kněz Noël Choux, který byl hlavní osou této filmové spolupráce mezi Paříží a Prahou, mi vyprávěl, jak se zrodila idea „Pavel, dobrodruh víry“.

 

Povídejte...

Jednoho dne šel v Paříži o polední přestávce s producentem společnosti CFRT do bistra na oběd, povídali si o zmíněném projektu – a tu náhle si producent mne bradu: „No jo, během toho roku příprav se vlastně nic nenatočí. Studio bude bez práce, škoda promrhaného času... Co kdybychom tam vsunuli nějaký kratší animovaný film, něco menšího, akorát tak na rok?“  Noël Choux byl pro, ale jako zkušený člověk z branže hned viděl potíže: „To bychom museli hned začít točit, a my nemáme žádný vhodný scénář, ba ani téma…“ - „Téma, téma,“ uvažoval producent, „já mám rád osobnost apoštola Pavla. Navíc to byl člověk, který nesl křesťanskou zvěst do tehdejšího pohanského světa a skvěle se pohyboval v „mediálním prostředí“ tehdejší doby. Stačí si poslechnout, jak se bránil po zatčení v Jeruzalémě nebo jaký trik použil v Athénách. Pavel je dokonalá inspirace pro současný svět, nezdá se ti?“ - „Jenže animované seriály jsou určené dětem.“ - „To je pravda,  nemůžeme natočit film na téma „Apoštol Pavel, největší  teolog a myslitel mezi novozákonními autory“. Víš co, zavolám Olivierovi, ať řekne, jestli by se s tím dalo něco dělat.“ Ještě ten den jsem tedy měl telefonát z Paříže.

 

Olivierovi? Tak vám říkají?

„Olivier“ je jméno, kterého se mi dostalo v prostředí francouzských přátel. Jednak se trochu podobá mému křestnímu jménu, i když nejde o jeho ekvivalent, jednak je „Oldřich“ pro Francouze nevyslovitelný. A mně byla symbolika olivového stromu od začátku blízká.

 

Co jste jim na ten filmový nápad řekl?

 Nad odpovědí jsem nemusel dlouho přemýšlet: „Nikdo neměl tak dobrodružný život jako apoštol Pavel. Piráti na moři, loupežníci na zemi, kamenování, uštknutí zmijí… Stačí vybrat ty nejpoutavější epizody a napsat to tak, aby právě skrze ta dobrodružství „zasvítila“ velikost apoštolovy osobnosti.“ - „Tak to udělej!“ zněla odpověď.

První verzi scénáře jsem napsal – ostatně jako už u filmu „Cesta tří králů“ – rovnou francouzsky, aby se neztrácel čas překladem. Producent si scénář přečetl, jako celek ho schválil, jen jsem musel ještě narychlo připsat jednu epizodu z Pavlova života. Sám jsem ji do první verze nezařadil, protože se mi nezdála pro děti dostatečně zajímavá, ale podle producenta by pohled na apoštolův život bez ní přece jen nebyl úplný. Šlo o to slavné kázání na athénském areopágu. Musel jsem tam dostat dvě postavy filosofů – v tehdejší době převládali epikurejci a stoikové – a udělat to s humornou nadsázkou a zjednodušením tak, aby byla epizoda srozumitelná pro děti. Do roka byl film natočený, název „Pavel, dobrodruh víry“ už měl producent CFRT připravený.

 

Scénář jste pak převedl  do knižní podoby.

Brzy po premiéře mne pater Fatka, tehdejší ředitel Karmelitánského nakladatelství, požádal, abych scénář převedl do knižní podoby. Knížka pak vyšla v roce 2004. A nějaký rok na to projevilo o knížku zájem i nakladatelství sester Paulínek – jde přece o jejich velkého patrona a inspirátora – a protože jsou Paulínky mezinárodní kongregací, vydaly nejenom „Adventures of Saint Paul“ v Bostonu, USA, ale také „Pablo, un aventurero de la fe“ v Bogotě, v Kolumbii. Později mi jedna ze sester říkala, že tahle španělská verze se nabízí i jinde v Latinské Americe, myslím, že zmiňovala Chile.

 

Cena Sdružení katolických nakladatelů Spojených států amerických a Kanady vás musela potěšit...

 Z takové události má samozřejmě člověk radost. Zvlášť když americké Paulínky v doprovodném mailu z Bostonu psaly, jakou radost a jaké vyznamenání to i pro ně znamenalo. Nicméně je to ocenění takříkajíc od profesionálů. Z USA mi radost udělalo jiné ocenění, poslané tentokrát „zezdola“. Dostal jsem dopis, ve kterém mě studenti jedné americké školy žádali, jestli by podle mé knihy směli nacvičit a sehrát školní divadlo. Poslali mi pak z představení i nějaké fotky. Může mít autor větší radost, než když tak živým způsobem vstoupí jeho dílo do života mladých lidí?

Něco podobného se mi pak stalo s romány pro mládež: podle „Strážce ohně“ sehráli divadlo v jedné brněnské škole. Knížka „Bitva na řece Pádu“ se zase stala dobrodružnou osou letního tábora, který uspořádalo Arcibiskupské gymnázium z Kroměříže: postupně si ji na táboře celou četli, hráli podle ní dobrodružné hry a secvičovali divadelní scénky, které pro ně vedoucí na základě textu knížky napsali. Dokonce jsem při návštěvě tábora musel v jedné takové scénce vystoupit, takže jsem se ve vlaku učil dialogy z vlastní knížky nazpaměť…

 

Jak to přišlo, že jste se začal věnovat  literární tvorbě pro děti?  Nemusí autor tvorby pro děti zůstat aspoň jednou nohou v dětském světě?

Ještě dříve, než jsem knihy pro děti psal, moc rád jsem dětem – a hlavně pak svému synovi – pohádky a příběhy vyprávěl. Asi to svědčí o tom, že jsem nějak – alespoň tou jednou nohou – v dětském světě navždy zůstal. I největší zážitky z četby jsem měl v době dětství a dospívání. Později už mě snad jen některé básně do svého světa vtáhly podobně jako knihy v dětství a v klukovském věku. Ale v tom, že jsem sám začal pro děti tvořit, hrály samozřejmě velkou roli i okolnosti, které mě k tomu vybídly a umožnily publikovat. Po roce 1990 jsem nějakou dobu učil na Pedagogické fakultě UK, a v rámci své tehdejší práce jsem vytvořil několik čítanek pro výuku občanské nauky v demokratické společnosti. Základní ideou bylo využít příběhy, které děti strhnou, pro znázornění a přiblížení velkých lidských, etických a náboženských hodnot. Používal jsem příběhy od známých autorů, ale když žádný vhodný nebyl po ruce, napsal jsem si ho sám – to byly vlastně mé první publikované příběhy pro mládež. Pak přišlo nečekané pozvání od otce Noëla Choux ke spolupráci na scénářích pro animované filmy, od těch jsem přešel k první knížce…

 

Noël Choux byl francouzský misionář, který podporoval českou církev v dobách komunismu. Po sametové revoluci v Česku založil filmovou společnost Imago, z jejíž produkce pochází například tři loutkové seriály inspirované příběhem Karafiátových broučků; vy sám jste autorem scénáře k jednomu z těchto seriálů. Otec Noël Choux zemřel na Velký pátek 17. dubna v roce 2020. Jak ně něho vzpomínáte?

 

Otec Noël měl vzácný dar dávat lidi dohromady, a sice vždy s cílem společného vytvoření  něčeho nového, hodnotného. To se pak stalo poutem mezi nimi. A protože jako člen Francouzské misie nepůsobil ve farnosti nýbrž vždy v nějakém civilním povolání, uplatňoval tento svůj dar jak v manažerském týmu společnosti Carrefour, tak v pařížské producentské společnosti CFRT, tak později také v Praze skrze filmovou producentskou společnost Imago. Měl pro tuto činnost neobvyklou a velmi cennou kombinaci dvou vlastností. Tou první bylo celoživotní směřování k věcem vyšším, ke křesťanskému ideálu, kterému se zasvětil jako kněz. Tu druhou představovala schopnost naprosto realisticky, věcně a bez emocí řešit otázky spojené s tak „nepodstatnými drobnostmi“ pro filmovou produkci jako jsou čas a peníze. A co víc, nenechal se odradit překážkami: „Padnout na nos může každý,“ říkal, „důležité je rychle zase vstát a jít dál.“

 

Když se vrátíme k vaší tvorbě - nikdy jste se nezabýval myšlenkou, že byste psal romány pro dospělé?

Napsat román pro dospělé? Jistě, ta myšlenka se kolem vznáší už dlouho, jeden mám rozepsaný, druhý zatím jen jako projekt. Ale jestli nějaký skutečně vznikne a bude publikován... 

 

Vyprávěl jste rád příběhy svému synovi, ale ten už je teď dospělý...

Syn Kryštof se narodil v roce 1996, je pro nás velikým darem a vzácným životním bohatstvím. A protože si zvolil podobné humanitní zaměření i ve svém studiu a budoucí práci, můžeme se vzájemně a s detailním porozuměním dělit i o výsledky svého snažení, o své zápasy, o hotová nebo ještě nehotová díla... Darů má Kryštof hodně, včetně jazykové a literární tvořivosti, mně zbývá jen radovat se ze způsobů, jakými je rozvíjí.

 

Agáta Christie  měla prý nejraději Žalm č. 23 – Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. Máte také oblíbený verš nebo místo v Bibli, ke kterému se často vracíte?

Duchovními – tedy ne vždycky striktně biblickými –  texty, které mě doprovázejí všedními i svátečními dny jsou především některé tradiční církevních hymny a písně. K nejoblíbenějším patří mariánské Ave, maris stella a francouzská podoba hymnu Veni Creator Spiritus. Zpívám si samozřejmě jen když jsem sám, někdy v ateliéru, většinou při procházkách v lese. Z mnohaleté zkušenosti můžu potvrdit, že zpěv – bez ohledu na to, jaký má člověk hlas a jestli umí zpívat čistě nebo ne – je velikou vzpruhou v každodenním boji proti šedi a prachu, který se nám snaží ulehnout na duši a tlačit nás dolů k zemi. Jestliže má být modlitba pozvednutím duše k Bohu, pak tedy zakouším dnes a denně, že platí známé rčení „kdo zpívá, dvakrát se modlí“. Zpěv nesený tak vznešenými slovy, jako jsou ty krásné texty, která křesťané po staletí zpívají, pozvedne duši vzhůru, i když – a vlastně právě tehdy, když – mám dojem, že jsem ztratil chuť a sílu vůbec k čemukoliv. A když člověk zpívá při procházce lesem – chodím dost rychle! – je to navíc ta nejlepší péče o potřebné tělesné zdraví, bez kterého bych se milované tvorbě nemohl věnovat.

 

Tak myslím, že jsem ještě neměla to štěstí potkat nějakého člověka v lese, který by si zpíval… ale proč ne. Máte i teologické vzdělání, Bible jistě leží někde na vašem nočním stolku...

Z biblických textů se mi do duše zapsal úryvek ze žalmu 27: „Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím, abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života“. Přebývat „v Hospodinově domě“, to je přebývat v blízkosti nikdy nevysychajícího, nekonečně jasného zdroje všeho světla a krásy, přebývat v blízkosti duchovní Tvořivosti samotné, ze které vzešel náš vesmír, jeho nepochopitelná velikost a krása. Co jiného si může přát člověk, který se snaží Tvůrce napodobit tím svým ubohým, a přece pro něj důležitým způsobem – tím jediným, kterého je schopen a který dává smysl životu?

 

Bojíte se stárnutí?

V Bibli je povzbuzení i pro každou etapu života zvlášť. Jeden úryvek, a sice ze žalmu 92, mi zůstal v paměti po jednom pracovním pobytu ve francouzském klášteře bratří trapistů. Ten se mi teď často vrací na mysl: „Vieillissant il frutifie encore, il garde sa sève et sa verdeur.“ Je to povzbuzení pro stárnoucího člověka, které ho ujišťuje, že i ve stáří může nést ještě ovoce, může zůstat aktivní a svěží.

 

V roce 2014 vám kardinál Dominik Duka udělil Stříbrnou cyrilometodějskou medaili za knihy Strážce ohně a Vojmírova cesta. Děj příběhů se odehrává v době Cyriolometodějské mise na Velké Moravě, hlavním hrdinou je chlapec Vojmír, který během několika let dozrává v mladého muže. Odkud přišla inspirace?

Svatí bratři Konstantin-Cyril a Metoděj jsou mi blízcí od dětství. Velehrad patří do mého rodného kraje, chodili jsme tam na poutě, cyrilometodějské písně se mi zapsaly do duše, dodnes je rád zpívám. A Chřiby (jeden z výkladů etymologie jejich jména je právě „Hříběcí hory“, jak je nazývám v těch dvou knihách) byly cílem našich skautských výprav, na horu svatého Klimenta i na blízkou skálu zvanou Kazatelna jsem vystoupil nesčetněkrát. Když se tedy na mne p. Fatka z Karmelitánského nakladatelství obrátil, abych po knize „Pavel, dobrodruh víry“ napsal „něco podobného“ o některém světci z našich dějin, volba byla nasnadě. Ve srovnání s knížkou o apoštolu Pavlovi však došlo k zásadnímu posunu. Jen co jsem začal přemýšlet, jak příběh pojmout, bylo mi jasné, že nechci psát „něco podobného“ – totiž jen převyprávět průběh života svého hrdiny způsobem vhodným pro děti nebo mládež. V dětství a v klukovském věku jsem miloval dobrodružné příběhy, četl jsem a četl všechny ty známé velké autory dobrodružné literatury. Bylo tedy něco divného na tom, že se mi v té chvíli v duši zrodila touha napsat také skutečnou dobrodružnou knihu, napínavý román pro mládež – ovšem zasazený do doby Velké Moravy? Když to řeknu jinak, děsil jsem se toho, že bych měl napsat jen „zbožný příběh o svatém člověku“, který mladí dostanou jako dárek – povinnou výchovnou četbu – a po třech stránkách znuděně zasunou někam na dno knihovničky.

Jaké byly ohlasy na knihu?

Byl to můj první román, takže sázka do loterie: kdyby se „Strážce ohně“ nepovedl, kdyby ho mladí nečetli a lidé ho nedoporučovali dál, žádná „Vojmírova cesta“ (a možná ani žádná další podobná kniha) by nevznikla – taková byla dohoda s ředitelem nakladatelství. Nestalo se tak, odezvy byly od začátku povzbudivé, takže p. Fatka mě velmi brzy po vydání pozval k sobě: „Rychle napište druhý díl.“ A protože nám v roce 2013 do ruky zahrálo významné cyrilometodějské výročí, musel se druhý díl – v němž hrdina příběhu Vojmír spoluprožívá osudy svatého biskupa Metoděje – stihnout ještě do oslav.

Jak dlouho jste na románech pracoval a kde jste čerpal znalosti historie?

Na každé z těchto dvou knih jsem  pracoval něco přes půl roku (u dalších historických románů to většinou trvalo déle, také bylo více času k přípravě, případně k návštěvě „dějiště“ románu). Ohledně pramenů: zpočátku jsem se obával, že se o tom starém období našich dějin moc neví, takže budu tápat ve tmě. Z omylu mě vyvedl krásný počin Masarykovy univerzity. V roce 2010, tedy krátce před začátkem mé práce na „Vojmírovi“, vydala brněnská Masarykova Univerzita několikasvazkové Magnae Moraviae Fontes Historici (Prameny k dějinám Velké Moravy). Tam najdete texty z velkomoravské doby – dopisy, životopisy, kronikářské zápisy a mnohé další – vždy v původním jazyce a s překladem ve vedlejším sloupci. Tyto texty jsou nezastupitelné v tom, že slyšíte, jak spolu lidé té vzdálené doby hovoří (byť se samozřejmě vždy uplatní jisté literární zpracování s jeho zvyklostmi a pravidly).

Můžete uvést nějaký příklad?

Nevím už kde jsem četl dopis jednoho opata benediktinského kláštera – možná ze 7. nebo 8.století – druhému opatovi, jeho dobrému známému. Psal asi toto: „Drahý spolubratře, posílám ti košík hrušek z našeho klášterního sadu. Je to zcela nový druh a jsou jedinečné. Bohužel ten posel, který ti je má přinést – jiného nemám – je příšerný žrout a obávám se, že mé hrušky do jedné skončí v jeho nenasytném žaludku. Doufám, že ti aspoň předá semínka těch hrušek, abyste si je mohli vypěstovat ve svém sadu, Určitě to udělejte, ještě jsem tak dobré hrušky nejedl.“

Není to kouzelné? Mě takové dopisy povzbudily k tomu, abych se nebál psát dialogy: mnoho podstatných věcí v lidském myšlení a jednání se v průběhu staletí nemění, je možné se aspoň z části vcítit do jejich duše.

Samozřejmě jsem četl také současné historiky, tedy tzv. sekundární literaturu. Nejraději jsem ale měl knížku od paní Jindřišky Jarošové, Svatí kacíři. Je tak čtivě a přitom fundovaně napsaná, že se opravdu hltá jako reportáž přímo z místa děje.

 

Vaším zatím posledním oceněním je Řád sv. Cyrila a Metoděje za přínos v oblasti křesťanské literatury, filmové tvorby a umění, které jste obdržel v na Velehradě v létě 2022. Je to pro vás dostatečná satisfakce za všechny ty hodiny studia a psaní?

Ano, měl jsem z tohoto ocenění velkou radost, tím spíše, že je udělené právě jménem těch dvou velkých světců,  kteří vystupují v mých prvních dvou románech.

Na velkou část mé práce je možné se dívat tak, že v ní a skrze ní vracím církvi to, co jsem dostal, že je to můj projev vděčnosti a současně pomoc v jejím poslání vzdělávat člověka – zvláště v dětství a mládí – ve víře a povzbuzovat ho: víra opravdu vede ke šťastnému životu! Jestliže před člověkem některé cesty uzavírá, pak jen ty, na kterých ho čeká zklamání a hořkost. Když jsem se tedy ještě před velehradskou poutí dozvěděl, že se otcové biskupové vyslovili pro udělení tohoto ocenění jednohlasně a spontánně zmiňovali ty z mých knih, které sami četli, bylo to potvrzení, že církev tuto mou snahu přijala a ocenila – to přece není málo.

 

Na druhé straně – tvorba je pro vás radostná námaha, jak jsem pochopila...

Jestliže bych měl čekat a doufat, že se mi za ty hodiny (stovky hodin…) studia a psaní dostane satisfakce v podobě nějakého druhu vyznamenání – které nikdy nemusí přijít – byla by to smutná léta, smutná námaha. Tou první a do dneška největší a nejdůležitější odměnou (spíše než satisfakcí) za všechnu práci jsou, když si dovolím to říci trochu nadneseně, rozzářené oči dětí a mladých lidí, kterým vstupují do duše mé příběhy. A to začalo vlastně už dlouho před tím, než byl podle mého scénáře natočený první animovaný film, než vyšla první kniha pro děti. Před mnoha lety jsem působil jako „spolu-moderátor“ v jednom společenství mladých rodin, které i se svými malými dětmi trávily část víkendu společným vzděláváním ve víře, modlitbou, bohoslužbou. Když se po společném obědě mylo nádobí a uklízelo, někdo musel zabavit tu drobotinu, aby nezlobila – a to byl můj úkol: „povídej jim nějakou pohádku nebo příběh“. Musel jsem příběhy na místě vymýšlet, ale vidět ten kruh deseti, dvanácti párů velikých dětských očí, které se vás nespouštějí, noří se do meandrů příběhu a čekají, jak to celé dopadne – to je odměna, nad kterou není. A když si vzpomenu, jak některé knihy v dětství a v mládí ovlivnily můj život, mohu snad doufat, že i v dětech, které se dívaly na mé filmy nebo četly mé knihy, něco dobrého zůstalo.

 

Jak důležitá je pro vás křesťanská víra v každodenním životě?

Vlastně to podstatné jsem řekl, když jsem hovořil o svých procházkách, oblíbených hymnech, písních a úryvcích žalmů. Snad jen jednu věc dodám: ta největší potřebnost, síla a pravdivost křesťanské víry se projeví ve chvílích velikých bolestí, ztrát, životních zkoušek. Nedokážu si představit, jak bych některými těžkými chvílemi v životě prošel, kdybych se nemohl celou vahou existence opřít o víru. Nebo ještě jinak: když si to zkusím představit, vidím obrazy, které mi nahánějí strach.

 

Nikdy jste neměl chuť s tvorbou ať už literární či výtvarnou seknout a najít si nějaké „solidní“ zaměstnání? Co vás motivovalo, popohánělo a nedovolilo ustrnout ve vašem životním úsilí?

 

Zkusím zformulovat něco, co platí myslím pro umělce obecně, i když každý to prožívá po svém a s různou intenzitou. Ze samotné povahy umělecké tvorby plyne, že je v ní přítomen veliký rozpor. Je to protiklad mezi tím krásným, oslňujícím, vznešeným, co umělec ve svých nejvzácnějších okamžicích uviděl, prožil, zakusil – a mezi skromným, omezeným, vždy nedostatečným vyjádřením spatřené krásy ve svém vlastním díle. Jeden francouzský filosof tento rozpor formuluje jako napětí mezi dvěma způsoby fungování lidského intelektu. Ten první nazývá „intuitivní zření“ – to je to čisté oslňující vidění krásy. Proti tomu stojí „praktická inteligence“ – tedy rozum řídící práci umělce v jeho zápase s konkrétní materií, s barvou, tónem, hlínou nebo slovem. Tento praktický rozum je omezený mnoha okolnostmi: samotnou povahou zpracovávané matérie, formací, které se umělci dostalo, dobovou podmíněností… Proto je výsledek jeho snažení – konkrétní umělecké dílo – vždy tak vzdálený spatřenému „ideálu“, který stál na začátku a probudil jeho touhu tvořit.

K výslovnému zformulování tohoto rozporu jsem se dostal poměrně pozdě, až během svých vysokoškolských studií. Prožíval jsem ho však už od dětství. Velmi živě mám před očima tu chvíli, kdy jsem jako malý chlapec uprostřed krásné zvlněné jihomoravské krajiny uviděl na kopci vzdálený kostelík. Jeho červená střecha a bílé stěny zářily proti modrému letnímu nebi, byl to jakýsi „archetyp“ základního kontrastu barev, se kterými malířství pracuje. Co jsem se s barvičkami, které mi rodiče koupili, nadřel, abych to zářivé kouzlo barev zachytil – marně. Jestliže jsem u umění zůstal, pak proto, že moje touha po kráse byla vždy silnější než otřes z porážky.

 

Máte nějaké přání, které se vám dosud nesplnilo? Nebo před sebou úkol, který cítíte jako dluh?

Zatím jsem do veřejného prostoru vstoupil hlavně svými scénáři a knihami. Přitom jsem ale po celý život věnoval velké, opravdu velké úsilí výtvarné práci. Takže bych byl rád, kdyby se toto úsilí více než dosud zúročilo konkrétními díly. A mojí velkou touhou je tvořit především pro sakrální prostory. Vitráž, ve které barvy září světlem přicházejícím shůry, je nejkrásnějším vyjádřením cíle, pro který bych chtěl pracovat:  aby těm, kdo vstupují do chrámu, zazářilo vstříc něco z krásy a velikosti naší víry – to je mé přání i můj dluh.