V této útlé knížce projdeme krok za krokem mši svatou tak, jak ji známe z běžných nedělí ve svých farnostech. Cílem je vysvětlit základní prvky, hledat, jak se mše svaté účastnit lépe, jak se při ní hlouběji setkat s Ježíšem a načerpat sílu pro svůj život mimo kostel.
Ke každé kapitolce je připojena krátká citace z Bible a delší citace z církevních otců. Jejich smyslem je naznačit, že mše svatá, i když se během staletí vyvíjí a pozměňuje, zůstává ve své podstatě stále ta samá jakožto jednání, které je věrné Ježíšovu slovu: „To konejte na mou památku.“
Knížka je určena všem, kdo mají rádi liturgii a chtějí proniknout do její krásy. Užitečná bude zejména těm, kteří se připravují na biřmování a na křest v dospělosti, i těm, kteří nechtějí ustrnout na cestě víry.
Proč vlastně mše? A proč tato knížka?
Nevím, zda přeskakujete předmluvy, úvody či nulté kapitoly. Pokud ano, tak přeskočením této kapitoly o nic nepřijdete. Zařadil jsem ji pro ty, které baví etymologie a definice.
Jeden kamarád z legrace říká nikoli „jdu na mši“, ale „jdu na meš“. Podezřívám ho, že spíše říká, že jde na m*a*s*h. Nevím, zda je to proto, že chce být vtipný (on obvykle opravdu vtipný je!), nebo protože je slovo mše natolik nesrozumitelné, že svádí k tomu je komolit.
Kde se vlastně vzalo slovo mše? Samozřejmě, jedná o překlad latinského missa. Jenže – co to znamená missa? Na to existuje více názorů. Podle jednoho se jedná o věci seslané z nebe na zem, podle jiného naše poslání Bohem (mise). Někdo říká, že byl tento pojem převzat z židovské oběti příjemné Bohu (missah) či dokonce pohanské oběti mrtvým (mittere). Nejpravděpodobnější původ názvu missa je ve slově, které znamená závěrečné propuštění lidu. Kdo byl někdy na mši v latině, možná si vzpomene, že poslední věta kněze či jáhna zní Ite, missa est. Protože součástí takového propuštění bylo vždycky požehnání, začalo se slovo missa používat obecně pro obřad, který Boží požehnání přináší. A tak se z něho postupně stalo slovo označující naši eucharistickou bohoslužbu.
Jiné názvy pro mši jsou lámání chleba či večeře Páně, které nacházíme již v Novém zákoně. Dále shromáždění (podobně jako církev), konání (Ježíš totiž řekl „to konejte“), nebo eucharistie (tj. díkůvzdání). Obecnější názvy, které zahrnují i jiné obřady, jsou bohoslužba a liturgie. Liturgie je z řeckých slov laos a ergon, která znamenají lid a dílo. Liturgie je tedy dílo lidu nebo dílo pro lid. Toto slovo má velmi blízko ke slovu boho-služba. Bůh totiž v liturgii „slouží“ svému lidu, který si shromáždil. Snižuje se k němu a dává mu spásu. A jeho lid jako odpověď slouží svému Bohu, chválí jej a prosí za celý svět.
Bůh prokázal největší službu svému lidu a člověk dal Bohu nejdokonalejší odpověď chvály v Ježíši Kristu, který je zároveň Bohem i člověkem. A protože je Ježíš živý, v liturgii pokračuje, co on konal zde na zemi. Nejdůležitějším při naší bohoslužbě není pan farář, ani kostelnice nebo varhaník (byť si to někdy někteří z nich myslí!). Nejdůležitější je Ježíš: on nás shromažďuje, on k nám mluví, on se obětuje, on nás sytí, on nás posílá do světa. O mši se oprávněně říká, že je to pramen a vrchol života církve. Ale k tomu se vrátíme až úplně na konci v poslední kapitole.
