Oto Mádr - výrazná osobnost české katolické církve 20. století
Mons. ThDr. Oto Mádr
Narodil se v Praze 15.2.1917, studoval na Arcibiskupském gymnáziu a pak na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 22. listopadu 1942 byl vysvěcen na kněze. Poté působil v duchovní správě na venkově. Po válce se věnoval skautingu a zahájil svou publikační činnost. V roce 1947 byl přijat na Teologickou fakultu UK jako asistent. V letech 1948-49 studoval morální teologii na Gregoriánské univerzitě v Římě, po návratu byl znovu navržen vedením Teologické fakulty na místo asistenta, ale odmítnut komunistickými úřady. V roce 1950 dosáhl doktorátu teologie. Po zrušení TFUK odmítl přijmout místo pedagoga na „obrozené“, komunisty kontrolované Cyrilometodějské teologické fakultě, a ujal se vedení kroužků katolické mládeže „v podzemí“. Pro činnost v katolickém hnutí vysokoškolských studentů byl v červnu 1950 zatčen, dva roky vyšetřován a ve veřejném procesu (11.-13.června 1952) odsouzen u Státního soudu v Brně za velezradu a špionáž na doživotí. Ve výkonu trestu strávil přes 15 let ve věznicích Mírov a Valdice. Po podmínečném propuštění (24. června 1966) se vrátil do Prahy a pracoval nejprve jako sanitář v nemocnici, později jako skladník a správce muzejního depozitáře.
V období Pražského jara se od roku 1968 aktivně angažoval v církevních záležitostech: vedl mj. teologicko-pastorační kurz pro kněze a lidovou univerzitu pro laickou veřejnost „Živá teologie", publikoval, pracoval v tiskové komisi nakladatelství Charita a v redakci časopisu Via. Účastnil se přípravy a aktivit Díla koncilové obnovy. V letech 1969-1970 přednášel morální teologii na reorganizované Cyrilometodějské fakultě v Litoměřicích. V roce 1969 byl plně soudně rehabilitován.
S nastupující normalizací byl počátkem 70. let z rozhodnutí státních orgánů opět z fakulty propuštěn a musel nastoupit do duchovní správy – nejprve do farnosti v Praze Modřanech a po zásahu Státní bezpečnosti v roce 1975 do Dolního Žandova u Chebu. V témž roce byla také zrušena jeho soudní rehabilitace a původní rozsudek potvrzen se sníženým trestem. V 70. letech pracoval na českém překladu dokumentů 2. vatikánského koncilu, jež byly oficiálně vydány roku 1995.
Po odchodu do důchodu (1978) mu byl odebrán „státní souhlas k výkonu duchovenské služby". Poté až do roku 1989 byl významným organizátorem katolického samizdatu. Vedl tajné teologické přednášky v Čechách a na Moravě, teologicko-filozofický seminář, zajišťoval bytové přednášky zahraničních teologů a filosofů, spolupracoval s Chartou 77, vedl tajné poradní grémium tehdejšího pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška. V 80. letech byl nadále šikanován Státní bezpečností.
Od roku 1990 byl Oto Mádr šéfredaktorem Teologických textů a členem rady České biskupské konference pro sdělovací prostředky. Stál u zrodu České křesťanské akademie v Praze a byl členem kuratoria Evropské společnosti pro katolickou teologii. V roce 1991 mu byl udělen čestný doktorát Katolickou teologickou fakultou v Bonnu a titul čestného papežského preláta papežem Janem Pavlem II. Roku 1992 byl plně soudně rehabilitován. V roce 1999 se stal čestným kanovníkem Vyšehradské kapituly. V roce 1997 mu propůjčil prezident Václav Havel řád T.G. Masaryka III. třídy. V letech 2002-2004 vedl semináře na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Zemřel 27.2.2011
- Eklesiologie Oty Mádra (Aleš Opatrný)
„Církev potřebuje opravdové duchovní lidi, má-li obstát v situaci ohrožení. Obejde se bez konsistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě - ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají ale žijí církev, protože nemohou jinak, protože se dali proniknout životodárným Duchem; jejich život jer Kristus a umřít zisk (Flp 1,21)“ ... - Výběr z knižního rozhovoru a základní informace o životě Oty Mádra.
Co přineslo církvi mučednické období 50. a 60. let?
Oto Mádr: Velmi mnoho. Tato utrpení i obdarování nejsou vyčíslitelná. Ve vězeních a pracovních táborech byly křty, konverze, zpovědi a duchovní rozhovory. Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti a mohli se přiblížit k obyčejným lidem. Nádherný byl ve věznicích tehdy ještě neobvyklý ekumenismus. Díky za ten tvrdý čas milosti. ...
