P. Emil šel do svého stanu spát dříve než jindy
bylo 1. 11. 1950
Psal se rok 1950, byl první listopad. Prvního listopadu je v katolickém kalendáři slavnost Všech svatých. Americký vojenský kaplan v Unsanu v Severní Koreji otec Emil Kapaun odsloužil čtyři mše pro vojáky třetího praporu osmého jízdního pluku a šel toho dne do svého stanu spát dříve než jindy. Když se celý třetí prapor uložil ke spánku v kukuřičném poli, objevovaly se všude náznaky toho, že se schyluje k hroznému neštěstí.
Velitelé měli válku za vyhranou
a nečekali, že se do ní vloží Čína
Velitelé v Soulu i v Japonsku si už zřejmě mysleli, že válka je vyhraná. Někteří muži již dostali pokyn, aby si sbalili věci a připravili se na vítězný pochod Tokiem. Generálové tvrdili, že komunistická Čína se bojů nezúčastní. Krutě se mýlili.
Druhého listopadu, v den vzpomínky na věrné zemřelé, byl časně ráno četař Miller na hlídce na vrcholu malého kopce a po setmění se tam uložil ke spánku. Nevěděl, že v té době už byl napaden první i druhý prapor a že na řadě je prapor třetí. Po půlnoci zaslechl zpod kopce zahvízdání, které znělo jako ptačí zpěv. Miller strčil do vojáka ležícího vedle něj. „To nezpívá pták!“ řekl mu. „Už je to tady!“
Vstali a vydali se zpět ke svému praporu. Ve tmě však uviděli stovky postav, jak se blíží tmou. Pak zazněla trubka, další zatroubení a k tomu strašidelný zvuk pastýřských trub, na něž troubili čínští vojáci rolnického původu. Poté samopaly pokropily okolí dávkami růžově svítících střel a začaly pálit minomety. Noc prořízla divoká hudba, válečné popěvky z trubek a tisíců hrdel.
Vojáci pálili světlice do noční oblohy a tajil se jim dech:
Viděli tisíce čínských vojáků, kteří "v Koreji nejsou"
Kněz Kapaun a jeho pobočník Schuler byli v tu chvíli už dávno ze stanu venku; dostali totiž zprávu, že první a druhý prapor si již sbalily a dávají se na ústup. Vojáci pálili světlice do noční oblohy a tajil se jim dech: Viděli tisíce čínských vojáků, kteří postupovali k nim. Dvacet tisíc Číňanů, o nichž generálové tvrdili, že v Severní Koreji nejsou, mezi kopci bleskově zaútočilo na tři tisícovky mužů osmého pluku; první i druhý prapor již ustoupili směrem k jihu.
Kapaun a Schuler naložili několik zraněných a převezli je na jih. Ač mohl zůstat v bezpečí a zachránit se, vrátil se pro další zraněné. Na cestě už ale narazili na čínský zátaras. „Zůstaňte u džípu a modlete se,“ řekl Kapaun Schulerovi. „Já se vrátím.“ Běžel najít další raněné. Zoufalý Schuler už pak ale Kapauna nikdy nespatřil.
Do nitra třetího praporu pronikl velký počet čínských vojáků: byl to boj muže proti muži. Přicházely ale stovky a stovky dalších Číňanů.
P. Kapaun ve vřavě bitvy:
"Mé místo je u raněných"
Kapaun běhal od zákopu k zákopu, vytahoval z nich raněné, modlil se za umírající, naslouchal vyznání hříchů uprostřed palby, trhal košile a prohlížel utržené rány. Muži na něj volali, ať uteče, ale on jim nevěnoval pozornost. Měl několikrát příležitost vyváznout. Kněz ale s lékařem opakovaně vbíhali na ostřelované území, aby do relativního bezpečí na území Američanů přenesli další raněné.
Kapaun dal jednou vojákům pokyn, aby utvořili hlouček. „Udělím vám, chlapi, svátost nemocných,“ řekl, „protože řada z vás se už domů nevrátí.“ Kapaun byl klidný. Neříkal slova modlitby latinsky, ale anglicky: vojáci patřili k nejrůznějším náboženstvím.
Po čtyři dny odrážel třetí prapor útoky přesily čínských vojáků, kterých stále přibývalo. Kapaun s lékařem mezitím vykopali kryt, vystlali ho pytli s pískem a tak vybudovali provizorní ambulanci. Amerických vojáků ale ubývalo. Někteří z uprchlých vojáků uváděli, že když naposledy viděli Kapauna, zmenšila se velikost amerického tábora na nějakých čtyřicet metrů od jednoho konce k druhému. Muži uvnitř tábora byli ze všech stran obklíčeni tisíci Číňany. Kapaun byl uprostřed tohoto území a zatím bez zranění. Ve chvatu pečoval o všechny zraněné vojáky. Odmítl zůstávat v tomto bezpečnějším území a až ze vzdálenosti téměř tří set metrů do tábora přenášel raněné. Během jedné z těchto cest byl Kapaun zajat a pod pohrůžkou střelby odveden. Američtí vojáci však povstali a střelbou na únosce umožnili Kapaunovi utéci.
Důstojníci volali na Kapauna, aby opustil bitevní pole. „Ne,“ zněla Kapaunova odpověď. Důstojníci na něj volali opakovaně. „Ne,“ říkal Kapaun, „mé místo je u raněných.“ Kněz se tvářil stejně klidně, jako když sloužil mši. Kapaun s lékařem shromáždili v krytu, který o dost přesahoval hranice amerického tábora, přibližně čtyřicet raněných.
Vzdát se v té situaci by bylo téměř sebevraždou. Vojáci znali příběhy o krutostech, k nimž v Koreji docházelo.
Číňané začali střílet z minomentu
do jámy pro raněné
Číňané se ale stále blížili. Postupovali tak, že kopali příkopy, v nichž se ukrývali. Až se nakonec dostali do blízkosti jámy, v níž Kapaun a Anderson pečovali o raněné; stříleli do ní z minometů a některé z raněných usmrtili. Když takto bylo jasné, že není jiné možnosti, rozhodl se Kapaun nakonec pro odvážný krok: Přiblížil se k zajatému raněnému čínskému důstojníkovi, řekl mu, že se vzdává, a požádal Číňany o lidské zacházení.
Důstojník něco zavolal na ty venku. Číňané přestali ostřelovat kryt. Kapauna a další. Také slíbili, že na raněné už nebudou střílet. Lékař Anderson odhadoval, že Kapaunovo vyjednávání zachránilo na stanici skoro čtyřicet životů. Další životy potom zachránil v zajateckém táboře…
Ti, kteří přežili, se vydali do kopců na pochod smrti. Přidávali se k nim další zajatci odjinud. Teploty klesly hluboko pod nulu, hlad přispíval k pocitůlm zoufalství, které každým dnem narůstalo.
