SVATÝ BENEDIKT Z NURSIE
* asi 480, Nursie (Perugia) + 543, nebo 560, Monte Cassino (Frosinone)
Benedikt se narodil okolo roku 480 v Nursii, v jedné z pěti starých sabinských provincií (Itálie). Jeho rodina musela být dostatečně zámožná, když si mohla dovolit poskytnout mu základní školní vzdělání. Ještě jako mladého jej poslali do Říma, aby tam pokračoval ve studiích odpovídajících společenskému postavení rodiny. Benediktovi se však městský život brzy zhnusil, zvláště volné mravy jeho vrstevníků. S plným vědomím, že zůstane raději nevzdělán, ale moudrý Boží moudrostí, opustil město a vydal se k Tivoli, k Affile, asi šedesát kilometrů od Říma, aby zde zahájil asketický život odpovídající jeho tužbám. Potom odešel k Subiaku v Simbruinských horách, kde mohl být zcela sám. Zde nalezl mnicha Romana, jenž ho oděl do mnišského šatu a opatřil mu minimum nutné k přežití. A tam mohl Benedikt o samotě s Bohem učinit zkušenost poustevnického života, který měl takový úspěch na Blízkém východě. V této jeskyni zůstal po tři roky a věděl o něm jen Bůh a Roman.
Nakonec ale za ním chodilo mnoho věřících, jež přitahovala jeho pověst svatosti. Kvůli nim nechal v krátké době postavit dvanáct klášterů, z nichž ke každému přidělil dvanáct mnichů a jednoho opata. Sobě ponechal klášter, kde bylo nejvíce mladých mnichů, aby je vychoval k novému způsobu života.
Svatý Benedikt, naplněn duchem všech spravedlivých a učitel mnišské disciplíny, okolo roku 529 vystoupil na horu nad Cassinem, městečkem v jižním Latiu, již tehdy biskupským sídlem. S velkou pravděpodobností tomu předcházela dohoda s politickou autoritou, i když se nám žádná dokumentace nezachovala. Přechod z odlehlého Subiaka na vrchol Monte Cassina znamenal pro Benediktův život i pro dějiny západního mnišství zlom. Ačkoli udržoval své mnichy i nadále daleko od světa, odešel ze subiacké izolace na místo dobře viditelné pro tamější společnost a se snadnějším kontaktem s ní. Místo malých subiackých obydlí postavil jediný velký klášter, jenž na jedné straně mohl uchovat neporušenou podstatu mnišské askeze a na straně druhé mohlo mnišství daleko více ovlivňovat život církve a společnosti. Benediktovo usídlení na Monte Cassinu bylo spojeno s evangelizací místní zemědělské společnosti, která většinou ještě vyznávala pohanskou víru. Když Benedikt přišel na vrchol hory, našel tam chrám zasvěcený Apollonovi a Jupiterovi a posvátné háje zasvěcené démonovi, kterému zástupy nevěřících vzdávaly úctu.
Benedikt modly zničil a posvátné háje vykácel. Oratoř, která nahradila pohanský chrám, zasvětil svatému Martinovi, a další kultovní budovu na vrcholu hory svatému Janu Křtiteli. Oba svatí byli již tehdy považováni za vzory mnišského života. Obyvatelům Monte Cassina sám zvěstoval pravdu křesťanské víry a pravděpodobně je připravil na přijetí křtu. Benediktovo protipohanské tažení zasáhlo Satana, jenž vyprovokoval nemálo nepříjemných situací, aby zabránil vzniku a rozvoji kláštera. Benedikt pokaždé situaci napravil modlitbou.
Jeho smrt přišla krátce po smrti své sestry Scholastiky. Přál si, aby jej přenesli do oratoře svatého Martina, kde posílen eucharistií zdvihl ruce k nebi a s pažemi podepřenými svými učedníky naslouchal slovům modlitby, až zemřel.
Benedikt svým mnichům a celému západnímu mnišství zanechal svou Řeholi, která je mimo jiné též cenným pramenem pro poznání jeho spirituality, neboť Benedikt by nikdy nemohl učit nic jiného, než co sám žil. Řehole byla opisována v mnoha rukopisech, neboť ji používalo velké množství klášterů, jež si ji na počátku zvolily. Od 9. století se stala jedinou řeholí pro všechny mužské i ženské kláštery Svaté říše římské, založené Karlem Velikým. Svatý Benedikt, kterého papež Pavel VI. prohlásil patronem Evropy, vtiskl svou Řeholí celé středověké společnosti silnou touhu po dosažení nebeských výšin. Spojil práci a modlitbu v jeden celek a učinil z hledání Boha první touhu každého křesťana. Chceme-li však lépe porozumět duchovní povaze svatého Benedikta, je vhodné si přečíst předposlední kapitolu jeho Řehole, jakousi závěť, odkaz jeho mnichům a společnosti, jež vznikla ve stínu klášterů. Četba některých doporučení z ní dělá daleko méně „feudální“ text, než jak se často tvrdívá:
„O dobré horlivosti, kterou mají mniši mít. Jako je horlivost hořkosti zlá, jež oddaluje od Boha a vede do pekla, tak je horlivost dobrá, jež odvádí od chyb a vede k Bohu a do života věčného. Tedy tuto horlivost s nejvroucnější láskou mají mniši pěstovat, to znamená: ať v uctivosti předcházejí jeden druhého; nechť s největší trpělivostí snášejí své slabosti jak tělesné, tak mravní; nechť o závod si prokazují poslušnost; nikdo nechť netouží po tom, co za svůj prospěch považuje, nýbrž spíš, co druhému je užitečné; nechť si bratrskou lásku čistě prokazují; nechť z lásky Boha se bojí; nechť svého opata milují upřímnou a pokornou láskou; nechť vůbec ničemu nedávají přednost před Kristem, a ten kéž nás všechny do života věčného dovede.“
Benedikt z Nursie
asi 480, Nursie (Perugia) – 543, nebo 560, Monte Cassino (Frosinone)
zakladatel benediktinského řádu a opat
Atribut: pastýřská berla, pohár s hady, havran s chlebem
patron: Evropy, rolníků, speleologů, inženýrů
