Původní jméno velkého kazatele svatého Antonína z Padovy je Fernandez Bulhão. Narodil se v portugalském Lisabonu ve šlechtické rodiny. Nevíme, kdy přesně se narodil. Z různých zdrojů se odvozuje datum 15. srpna 1195. Když mu bylo patnáct, byl v roce 1210 přijat do řádu augustiniánů řeholních kanovníků v Lisabonu. Opatství bylo důležitým centrem vzdělanosti a apoštolátu. Patnáct let byl ve 12. století věk, ve kterém se vstupovalo do armády, zkrátka věk dospělosti. Když vezmeme v úvahu, že Fernandez byl pravděpodobně prvorozený, což obvykle znamenalo dědictví rodinného majetku a nutnost zůstat ve světě, za jeho volbou řeholního života můžeme vidět silné povolání. Skutečnost, že se mladík Fernandez uchýlil do klášterních zdí, může naznačovat, že jeho volba byla vskutku alespoň zpočátku proti vůli rodiny nebo alespoň proti vůli otce. O tom, že se jeho vstup odehrál v jistém napětí, svědčí i četné návštěvy jeho přátel, kteří Fernandeze odváděli od modliteb a studia (a možná ho měli přimět k návratu do jeho původního prostředí).

 

Později se mu podařilo dosáhnout přeložení do jiného augustiniánského domu – Svatého kříže v Coimbře. Život augustiniánské komunity v Coimbře byl však narušován vnitřním napětím, za něž byl zřejmě zodpovědný zkažený představený jménem Jan. Fernandez byl unaven narušenou a neklidnou atmosférou a na druhé straně zasažen zprávou z Maroka, kde bylo umučeno pět bratří františkánů. Tito bratři přišli původně do Portugalska a byli vlídně přijati královnou Urrakou, která jim svěřila poustevnu svatého Antonína z Olivares. Proto se Fernandez v roce 1220 rozhodl přestoupit do nového řádu, kdy zároveň přijal jméno Antonín. Přechod od augustiniánů k františkánům jistě nebyl bez bolesti. Antonín cítil velmi mocné povolání ke kázání nevěřícím a k mučednictví po vzoru pěti františkánů umučených v Maroku. Proto se obrátil na svého představeného. Setkal se s ním v den přenesení ostatků marockých mučedníků do poustevny v Olivares. Svěřil se mu se svým přáním a získal svolení k odjezdu. Na podzim roku 1220 se spolubratrem Filipem z Kastilie nastoupil na loď do Maroka.

Jeho africké dobrodružství se však vyvinulo úplně jinak, než by si přál. Onemocněl malárií a nechal se přimět k návratu do Portugalska. Při zpáteční cestě ho však bouře zahnala k pobřeží východní Sicílie. Portugalský bratr se seznámil s bratrem Graciánem, provinciálem provincie Romagna, který ho vzal s sebou a poslal ho do poustevny Montepaolo mezi Predappiem a Castrocarem, na návrších poblíž Forlì směrem do Toskánska. Tam žil jako novic a vykonával pokořující a těžkou práci. Zdá se, že se stalo téměř náhodou, že bez jakýchkoli zkušeností měl kázat v katedrále ve Forlì na konci roku 1222. Dojem z jeho spontánní výřečnosti (jistě rovněž díky náročnému studiu během desetileté zkušenosti u augustiniánů kanovníků) byl tak mocný, že se okamžitě proslavil.

Doba totiž žádala schopné a vzdělané kazatele. Antonín byl pevně přesvědčen, že je nutná teologická průprava, která téměř úplně chyběla světským kněžím. Jejich nešťastná taciturnitas („nemluvnost“) byla proslulá, ovšem ani františkáni na tom nebyli lépe, protože jejich zaměření na naprostou chudobu je vedlo k nevědomosti. V této záležitosti se Antonín střetl s Františkem, který nakonec ustoupil naléhání umíněného Portugalce a dovolil mu v roce 1223 založit první františkánské teologické učiliště v Boloni při konventu Santa Maria della Pugliola.

V tom roce se Antonín neúnavně věnoval kazatelské činnosti. Bylo mu svěřeno obrovské území. Pověst o Antonínově výmluvnosti a o zázracích, které doprovázely jeho kázání, přesvědčily papeže Honoria, aby ho poslal do Francie. Antonín dorazil do Francie na podzim roku 1224, a zůstal tam asi dva roky.

Zpráva o Františkově úmrtí a svolání generální kapituly bratrem Eliášem z Cortony, která měla diskutovat o budoucnosti řádu bez zakladatele, donutila i Antonína, aby se vrátil do Itálie. Cestu zahájil na konci zimy roku 1227 částečně po moři, ale nebyla klidná. Nové ztroskotání ho znovu přivedlo na sicilské pobřeží, podobně jako před sedmi lety. Nějaký čas tam pobyl a na kapitulu doputoval o letnicích ke konci května. Na konci léta roku 1230 se Antonín vrátil do Padovy do konventu Santa Maria Mater Domini, kde začal začal sepisovat Nedělní kázání. Kromě toho se snažil vytvořit spolu se svými nejdražšími přáteli konfraternitu zaměřenou na skutky milosrdenství, která dostala jméno „colombini“ podle místa jejich setkávání – kostela Santa Maria della Colomba.

Jeho život však přesto nebyl pokojný a klidný. Dále kázal s velkým zápalem a zaujetím ve městě, kde se jednotlivé skupiny jeho obyvatel mezi sebou nenáviděly, někteří tonuli v bohatství a mnozí v bídě. Kázal proti politické nesnášenlivosti, násilí a lichvě. Slavně se připomíná postní doba od 6. února do 23. března roku 1231, jež se stala nejvýznamnější a nejintenzivnější etapou jeho života. Účinek jeho slov a zázraků byl tak mocný, že se mu podařilo do městského práva prosadit začlenění několika předpisů ve prospěch dlužníků v souvislosti s lichvou.

Unavený světec se stále častěji utíkal do samoty do Camposampiera, asi patnáct mil od Padovy, kde se jeho příbytkem stal statný ořešák. Tam vykonal mnohé slavné zázraky. A tam byl také jednou spatřen, jak chová v náručí dítě Ježíše. Dne 13. června roku 1231 se mu udělalo nevolno. Na jeho přání se ho snažili převézt do Padovy, ale cestu již nezvládl. Odešel na věčnost.

Jeho ostatky byly uloženy v mramorové arše, která se okamžitě stala cílem poutí, jež neustaly dodnes, a při té příležitosti bylo zaznamenáno mnoho zázraků. Antonín byl prohlášen za svatého „nadšeným lidem“ necelý měsíc po svém skonu a za přítomnosti papeže Řehoře IX. byl svatořečen v den letnic roku 1232 ve spoletské katedrále. V roce 1263 Antonín konečně spočinul v nové svatyni, která byla vybudována vedle kostela Santa Maria Mater Domini. Přenesení ostatků předsedal generál řádu Bonaventura z Bagnoregia.

V roce 1946 Pius XII. zařadil svatého Antonína mezi církevní učitele a dal mu titul doctor evangelicus s vědomím, že jeho kázání neustále odkazovala na evangelia. Mohutná Antonínova bazilika v Padově je ve městě všem známá jako „il Santo“. Antonín je církví uctíván dne 13. června. V Padově se při té příležitosti koná velkolepá slavnost s průvodem, jehož se zúčastňuje nesčetné množství poutníků.

 

Antonín z Padovy

* 1195, Lisabon  † 1231, Padova

církevní učitel

Atributy: lilie, ukřižovaný, dítě Ježíš

Patron: nemocných dětí, sirotků, rekrutů, vězňů, výrobců majoliky, sklářů, Padovy, Portugalska