V lednu v mnoha farnostech navštěvují kněží byty a domy (nejen) farníků, aby žehnali příbytkům a mohli vejít do neformálního kontaktu s lidmi. Inspirací pro tuto službu nám mohou být i postřehy z mezní zkušenosti františkánského kněze z válečného Allepa v Sýrii před několika roky.

Žehnání domů

Začátkem ledna jsem začal žehnat domy. První den se mi podařilo navštívit šest domů a setkal jsem se i s mnoha starými lidmi, kteří už dlouho nevycházejí z domu. Mnozí si přejí přijmout eucharistii. Díky těmto návštěvám jsem poznal mnoho velmi chudých rodin, a pozval jsem je, aby kontaktovaly náš podpůrný spolek a mohly být jednou měsíčně zahrnuty do rozdávání potravinové pomoci. Bojuji s časem a s nesčetnými úkoly, aby se mi dařilo chodit za lidmi domů. Nevím, jestli se mi to podaří, protože denně za mnou chodí velké množství lidí i na faru. 

Pokračujeme v Ježíšově veřejném působení

Evangelium vypráví o Ježíšově veřejném působení. Ježíš chodil po ulicích měst, hlásal evangelium, vyháněl zlé duchy a uzdravoval lidi ode všech nemocí. Když uvažuji o své zkušenosti v Aleppu – zejména o obtížích těch, kdo se obracejí na naši farnost –, jako věřící i jako kněz si uvědomuji, že pokračujeme v jeho veřejném působení.

Nejen uzdravováním tělesných, duševních a duchovních nemocí skrze Slovo a svátosti, ale také skrze malé, každodenní a konkrétní projevy služebné lásky. Papež František v jednom svém poselství k postní době uvedl, že církev je uzdravující „Boží rukou“, a já se cítím součástí této něžné ruky, která se dotýká hlubokých ran lidstva, aby je uzdravila.

Jsem hrdý, že mohu být součástí a nástrojem Pánovy něhy, láskyplného působení dobrého Pastýře. Každý den zakouším sílu uzdravení v Božím slově a ve svátostech. A jsem si také stále více vědom, že tato ruka, nástroj něžnosti, se nemůže omezit na vyučování a výzvy ke svatosti. Aby se malomocný uzdravil, je třeba se ho fyzicky dotknout.

Vaše návštěva je pro nás Božím požehnáním

Od chvíle, kdy nastal v Aleppu válečný chaos, se naše město stalo bitevním polem, kde můžete snadno zemřít. Mnohé rodiny jsou velmi chudé a mají většinou hodně dětí. Nemají kam utéct, a tak zůstávají zavřené v domech, pár set metrů od vojenských oddílů, které na ně neustále vrhají rakety a minometné střely. Střelba je zde slyšet bez ustání. Po ulicích se lze pohybovat jen s rizikem, že za to zaplatíte svým životem. Odstřelovači totiž zabíjejí bezbranné muže a ženy, kteří jsou nuceni vycházet za prací a obstarávat obživu.

Požádaly mě o pomoc dvě rodiny, jejichž domy utrpěly při bombardování. Přesto v těchto vážně poškozených domech dále bydlí. V den, kdy jsem tyto rodiny navštívil, mě otec první z nich zastavil několik kroků od domu, aby mi vysvětlil, jak minometná střela dopadla na dům a zničila balkón, všechna okna i dveře. Pak na mě pohlédl se slovy: „Otče, máme obrovskou radost, že jste k nám v tak nebezpečné době přišel, i když máte jistě mnoho povinností. Neumíme já ani moje manželka vyjádřit, jak jsme šťastní. Vaše návštěva je pro nás Božím požehnáním.“

Burcujeme naše farníky, aby i oni navštěvovali lidi

Mnohdy navzdory mnohým nesnázím navštěvuji rodiny v jejich domech a bytech. Do kláštera se pak vracím velmi pozdě, zato plný radosti a úžasu z víry, kterou u našich farníků zažívám.

Snažíme se tak burcovat i všechny naše farníky k reakci solidarity a účinné lásky: aby navštěvovali lidi v zasažených domech, modlili se s utiskovanými a sklíčenými, dávali, co je možné, aby ulehčili jejich utrpení. My, křesťané v Aleppu, bychom neměli být pasivní, ale musíme jednat, rozdávat lásku konkrétně a okamžitě. Nedovolit, aby pochybnosti a beznaděj zvítězily.

„K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: ‘Chceš-li, můžeš mě očistit.’ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‘Chci, buď čistý.’ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn.“  (Srov. Mk 1,40–42).