papež František | Sekce: Kázání

Velikonoce - triduum
Bílá sobota - vigilie - C / papež František (Zmrtvýchvstalý Ježíš obrací naruby naše zklamání)

1. Ženy přinášejí ke hrobu vonné masti, ale obávají se, že cesta bude marná, protože vchod do hrobu je zatarasen obrovským kamenem. Cesta těchto žen je i naší cestou; podobá se cestě spásy, kterou jsme procházeli dnes večer. Zdá se, že se o tento kámen všechno rozbije: krása stvoření o drama hříchu; vysvobození z otroctví o nevěrnost Smlouvě; přísliby proroků a tristní lhostejnost lidu. Stejně je tomu v dějinách církve a životních osudech každého z nás. Zdá se, že učiněné kroky nikdy nepovedou k cíli. Může se vtírat myšlenka, že frustrovaná naděje je temná zákonitost života.

Dnes však zjišťujeme, že naše cesta není marná a nerozbíjí se o náhrobní kámen. Ženami otřese a dějiny mění jediná věta: »Proč hledáte živého mezi mrtvými« (Lk 24,5); proč myslíte, že je vše zbytečné a nikdo nemůže vaše kameny odstranit? Proč podléháte rezignaci a nezdaru? Pascha je slavnost odvalení kamenů. Bůh odstraňuje ty nejtvrdší balvany, na které narážejí naděje a touhy, totiž smrt, hřích, strach a zesvětštění. Lidské dějiny nekončí na náhrobním kameni, protože dnes odkrývají »živý kámen« (srov. 1 Petr 2,4), zmrtvýchvstalého Ježíše. Na Něm se jako církev zakládáme, a třebaže se děsíme a jsme pokoušeni posuzovat všechno na základě svých neúspěchů, On přichází a všechno obnovuje, obrací naruby naše zklamání. Dnes večer je každý povolán objevit, že Živý je Ten, který odvaluje od srdce těžké balvany. Ptejme se především, co je tím mým kamenem, který je třeba odvalit? Jak se nazývá?

Naději často překáží kámen nedůvěry. Když získává prostor idea, že všechno jde špatně a to nejhorší nikdy nekončí, zdrceni se domníváme, že smrt je silnější než život, a stáváme se cyniky a posměváčky, nositeli zhoubné malomyslnosti. Kámen po kameni v sobě budujeme pomník nespokojenosti, hrob naděje. Stěžujeme si na život, který tak činíme závislým na stížnostech a duchovně nemocným. Vemlouvá se tak jakási záhrobní psychologie. Všechno vede tam a nemá naději dostat se odtamtud naživu. Proto ona kousavá otázka Paschy: Proč hledáte živého mezi mrtvými? Pán nepřebývá v rezignaci. Vstal z mrtvých, není tam; nehledej tam, kde Jej nikdy nenajdeš, není Bohem mrtvých, ale živých (srov. Mt 22,32). Nepohřbívej naději!

Druhým kamenem, který často zapečetí srdce, je hřích. Hřích svádí, slibuje snadné a hotové věci, blahobyt a úspěch, ale potom zanechává samotu a smrt. Hříchem je hledat život mezi mrtvými, smysl života v pomíjivostech. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Proč se nerozhodneš zanechat hříchu, který jako kámen u vchodu do srdce zamezuje vstupu božského světla? Proč dáváš přednost třpytu peněz, kariéry, pýchy a rozkoše před Ježíšem, pravým světlem (srov. Jan 1,9)? Proč neřekneš světským marnostem, že nežiješ pro ně, nýbrž kvůli Pánu života?

2. Vraťme se k ženám, které jdou k Ježíšovu hrobu. Před odvaleným kamenem užasnou, spatří anděly, zmocní se jich »bázeň« a »sklopí oči k zemi« (Lk 24,5). Neodvažují se pozvednout oči. Kolikrát se to stává také nám: raději zůstáváme zahnízděni ve svých omezeních, zalezlí ve svých obavách. Je to divné: proč tak jednáme? Nezřídka proto, že uzavřenost a smutek nám propůjčují hlavní roli; je snadnější zůstat o samotě v temných zákoutích srdce než otevřít se Pánu. A přece pouze On pozvedá. Jedná básnířka napsala: „Jak velcí jsme, to nikdy nevíme, dokud nejsme povoláni vstát“ (E. Dickinson, We never know how high we are). Pán nás volá, abychom se zvedli, vstali na Jeho Slovo, pohlédli vzhůru a uvěřili, že jsme stvořeni pro Nebe, nikoli pro zemi; pro výšiny života, nikoli pro nízkost smrti: Proč hledáte živého mezi mrtvými?

Bůh nás žádá, abychom viděli život jako On, který v každém z nás vždycky vidí nepotlačitelné jádro krásy. Ve hříchu spatřuje děti k pozvednutí; ve smrti bratry ke vzkříšení; ve zklamání srdce k utěšení. Nebojte se tedy: Pán má tento tvůj život rád, i když máš strach jej uvidět a vzít do rukou. O Velikonocích ti ukazuje, jak tě miluje, až do té míry, že jej celý prožil, aby zakusil úzkost, opuštěnost, smrt a peklo, vítězně z nich vyšel ven a řekl ti: „Nejsi sám, důvěřuj mi!“ Ježíš je specialista na obracení našich smrtí v život, našeho nářku v tanec (srov. Žl 30,12). S Ním můžeme také my konat Paschu, tedy přechod, a tak přejít od uzavřenosti ke společenství, od zklamání k útěše, od strachu k důvěře. Nezůstávejme ze strachu hledět k zemi, hleďme na zmrtvýchvstalého Ježíše. Jeho pohled nám vlévá naději, protože nám říká, že jsme vždycky milováni, a navzdory všemu, co můžeme ztropit, zůstává Jeho láska nezměněna. Ptejme se: kam se v životě dívám? Nazírám pohřební prostory nebo hledám Toho, který Žije?

3. Proč hledáte živého mezi mrtvými? Ženy naslouchají pokynu andělů, kteří podotýkají: »Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji« (Lk 24,6). Ony ženy zapomněly na naději, protože si nepamatovaly Ježíšova slova, povolání, jehož se jim dostalo v Galileji. Nemají živou vzpomínku na Ježíše, dívají se na hrob. Víra potřebuje jít znovu do Galileje, oživit první lásku k Ježíši, své povolání, připomenout - ri-cordare - čili doslova vrátit se srdcem k Němu. Podstatné je vrátit se k živé lásce s Pánem, jinak bude víra muzeální a nikoli paschální. Ježíš však není postavou z minulosti, nýbrž je Živý dnes; nepoznává se v učebnicích dějepisu, potkává se v životě. Dnes si připomínáme, kdy nás Ježíš povolal, přemohl naše temnoty, odpor a hříchy a dotknul se našeho srdce svým Slovem.

Ženy vzpomínající na Ježíše se vracejí k hrobu. Pascha nás učí, že věřící se málo zdržuje na hřbitově, protože je povolán jít v ústrety Živému. Ptejme se: kam v životě jdeme? Nezřídka se řídíme pouze svými problémy, které nikdy nechybějí, a jdeme za Pánem jenom proto, aby nám pomohl. Potom jsou to tedy naše problémy, kterými se řídíme, a nikoli Ježíš. A to znamená, že stále hledáme Živého mezi mrtvými. Kolikrát jen se poté, co jsme potkali Pána, vracíme mezi mrtvé, kroužíme kolem sebe, jitříme žal, výčitky, rány a nespokojenost, aniž bychom dovolili Zmrtvýchvstalému, aby nás proměnil! Drazí bratři a sestry, dejme v životě centrální místo Živému. Prosme o milost nenechat se unášet proudem, mořským příbojem problémů, a rozbíjet se o kameny hříchu, o úskalí nedůvěry a strachu. Hledejme ve všem a především Jeho. S Ním budeme vzkříšeni.