Skoro denně procházím Žitnou ulicí na pražských Vinohradech. Ve zdi, která se táhne ulicí vzhůru od historické fary u sv. Štěpána, jsou zasazeny dva žulové kvádry, připomínající studentskou manifestaci z 28. října 1939 a medika Jana Opletala, který byl v těchto místech zasažen nacistickou kulkou. Studenti tehdy, v okamžiku agonie mladé republiky a svobod, ke kterým se hlásila, jako jediní společně a veřejně protestovali proti okupačnímu násilí.
Podobně ojedinělá byla o zhruba 10 let později studentská manifestace proti novému, poúnorovému násilí komunistů. V obou případech šlo o protest v bezvýchodné situaci. Dospělí v takových okamžicích u nás pravidelně zůstanou rozumně doma a vyčkávají příhodnějších mezinárodně-politických okolností. Ti cyničtější v okamžiku nevyhnutelných následných sankcí vyrukují se starým známým "No vidíte - a co jste tím získali? Hlavou zeď neprorazíš...!"
To úsloví samozřejmě i studenti dobře znali. Věděli také, že nacisté, před kterými o pár měsíců dříve kapituloval celý civilizovaný svět, neustoupí před pár studenty v obsazené Praze. Žádné prorážení zdí hlavou neplánovali. Jejich protest byl spontánní reakcí lidí s rovnou páteří, kteří nejsou ochotni jen tak, na cizí zavolání, padat na kolena. Zatím v našem samostatném státě ještě nikdy nebylo dost času na to, aby manifestující studenti dozráli k moudrosti starců, snad ale právě teď takovou šanci dostávají. A jsou tu ty dva kvádry z načervenalé a šedé žuly v Žitné ulici a jejich dějinný náboj. Skeptikům se tenkrát mohlo zdát, že z celé manifestace zbude jen pohřeb medika Jana Opletala, který svému zranění 11. listopadu podlehnul, a následné uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939.
Pobouření slušných lidí v celé Evropě z nacistického barbarství bylo tehdy nečekaně velké, snad také v důsledku špatného pomnichovského svědomí, a 17. listopad se stal mezinárodním dnem studenstva. Je to jediné datum, které jsme zapsali do celoevropských dějin 20. století a nová generace českých studentů v den jeho 50. výročí přispěla významně - opět v pražských ulicích - k pádu české komunistické garnitury. Je to skrytá, podivuhodná kontinuita. O prorážení zdí hlavou se tu najednou vůbec nehodí mluvit. Šlo přece a v první řadě vždy jde o lidskou důstojnost, o cenu, kterou pro nás má naše osobní a celospolečenská svoboda a kterou jsme v krajním případě skutečně ochotni za ni zaplatit. Chvíle, kdy se za ni musí platit bohužel existují a jsou to chvíle dramatické, tragické. Ještě dramatičtější by ale bylo, kdyby se v případě potřeby dost mužů a žen, schopných takovou oběť přinést, nenašlo.
Doufejme, že v současné České republice přes všechnu postkomunistickou mizérii takoví lidé už vyrůstají - jsou totiž zárověň nejspolehlivější obranou proti vzniku systémů, ve kterých situace, podobné 17. listopadu, vznikají.
(17.11.2000)
To úsloví samozřejmě i studenti dobře znali. Věděli také, že nacisté, před kterými o pár měsíců dříve kapituloval celý civilizovaný svět, neustoupí před pár studenty v obsazené Praze. Žádné prorážení zdí hlavou neplánovali. Jejich protest byl spontánní reakcí lidí s rovnou páteří, kteří nejsou ochotni jen tak, na cizí zavolání, padat na kolena. Zatím v našem samostatném státě ještě nikdy nebylo dost času na to, aby manifestující studenti dozráli k moudrosti starců, snad ale právě teď takovou šanci dostávají. A jsou tu ty dva kvádry z načervenalé a šedé žuly v Žitné ulici a jejich dějinný náboj. Skeptikům se tenkrát mohlo zdát, že z celé manifestace zbude jen pohřeb medika Jana Opletala, který svému zranění 11. listopadu podlehnul, a následné uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939.
Pobouření slušných lidí v celé Evropě z nacistického barbarství bylo tehdy nečekaně velké, snad také v důsledku špatného pomnichovského svědomí, a 17. listopad se stal mezinárodním dnem studenstva. Je to jediné datum, které jsme zapsali do celoevropských dějin 20. století a nová generace českých studentů v den jeho 50. výročí přispěla významně - opět v pražských ulicích - k pádu české komunistické garnitury. Je to skrytá, podivuhodná kontinuita. O prorážení zdí hlavou se tu najednou vůbec nehodí mluvit. Šlo přece a v první řadě vždy jde o lidskou důstojnost, o cenu, kterou pro nás má naše osobní a celospolečenská svoboda a kterou jsme v krajním případě skutečně ochotni za ni zaplatit. Chvíle, kdy se za ni musí platit bohužel existují a jsou to chvíle dramatické, tragické. Ještě dramatičtější by ale bylo, kdyby se v případě potřeby dost mužů a žen, schopných takovou oběť přinést, nenašlo.
Doufejme, že v současné České republice přes všechnu postkomunistickou mizérii takoví lidé už vyrůstají - jsou totiž zárověň nejspolehlivější obranou proti vzniku systémů, ve kterých situace, podobné 17. listopadu, vznikají.
(17.11.2000)
