Chlapec z Lisabonu
Antonín z Padovy žil před více než sedmi sty lety. První část jeho života proběhla v Portugalsku, které bylo ve středověku pokládáno za konec světa. Neznáme přesně den a rok Antonínova narození. Na základě svědomitých výzkumů opírajících se o další věrohodné údaje docházíme k letopočtu 1195. Pokud se jedná o den, historie mlčí, legenda však udává, že Antonín spatřil světlo světa dne 15. srpna, tedy o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Při křtu dostal jméno Fernando.
Vstoupil ke kanovníkům svatého Augustina
Na periferii Lisabonu stálo opatství svatého Vincence. V opatství žili kanovníci svatého Augustina. Začátkem roku 1210 se zavřela brána věhlasného opatství za mladým šlechticem Fernandem, kde strávil zhruba dvě léta. Poté byl vyslán do Coimbry, to bylo tehdy hlavní město Portugalska, a v opatství svatého Kříže pobýval asi osm let. Tam byl vysvěcen na kněze.
Do opatství však stále více pronikal svět se svými zájmy a neřestmi. Pod záminkou, že tato instituce vděčí za svůj život a lesk královskému majestátu, se dvůr a panovník vměšovali do vnitřního společenství kanovníků, z čehož vycházela celá řada nepříjemností. Komunita řeholníků se tehdy rozdělila na dva tábory. Fernando jistě velmi obtížně snášel každodenní hádky uvnitř konventu, intriky, zesvětštění…
Odchod k františkánům
Zanedlouho mu Pán nabídl nové východisko. Bylo to setkání s františkány, kteří se objevili v Portugalsku. Svatý František totiž v roce 1219 připravil misijní výpravu, jejímž cílem bylo hlásání evangelia muslimům v severní Africe. Těchto pět bratří se pravděpodobně objevilo v Coimbře, protože potřebovali pro své putování do Maroka královské schválení. Fernando se velmi záhy dozvěděl o existenci františkánského hnutí také proto, že bratři – v té době pochopitelně italského původu – se často objevovali v opatství, aby zde prosili o almužnu. Podle jednoho podání zachovaného v augustiniánských liturgických textech mohl Fernando tyto chudé následovníky Krista celkem snadno osobně poznat: byl totiž pověřen úkolem starat se o příchozí poutníky. Ono setkání s františkány vneslo do srdce mladého augustiniánského kanovníka neklid. S bolestivým údivem si kladl otázku, zda právě toto měla být jeho životní cesta.
V prvních únorových dnech roku 1210 dorazila zpráva, že pět františkánských misionářů bylo v Maroku rozvášněným davem umučeno. Celé Portugalsko cítilo pohnutí. Ze všech nejvíce se to dotklo mladého kanovníka Fernanda. Když poklekl před jejich těly převezenýmy do Portugalska, cítil, že jeho rozhodnutí nestojí nic v cestě. Požádal svého představeného o dovolení přestoupit do nové řeholní společnosti. Kýžený souhlas obdržel po mnoha prosbách. Fernando odložil bílý oděv augustiniánských kanovníků a navlékl se do hrubého hábitu popelavé barvy, který přepásal obyčejným provazem.
Aby byla zmíněná proměna zcela jasně patrná, vybral si nové jméno. V té době to bylo dost neobvyklé. Opustil své křestní jméno a od onoho okamžiku přijal jméno Antonín. V pátek 13. června 1231 zemřel.
Antonínovy spisy
Životopisec Rolandino o svatém Antonínovi napsal: „Psal a žil.“ Je to výstižné vyjádření skutečnosti, že světec věnoval mnoho času psaní svých děl. Intelektuální rysy Antonínovy osobnosti se v průběhu staletí z jeho životopisů a legend poznenáhlu vytrácely, ačkoli jeho současníci právě tuto stránku jeho působení uznávali a vysoce hodnotili. Místo toho se pak věnovala pozornost jeho schopnosti konat zázraky. Především prostý křesťanský lid pochopitelně nevěnoval Antonínově literární tvorbě téměř žádnou pozornost. Antonín pro ně byl světec zázraků.
Devatenácté a dvacáté století mají zásluhu na znovuodhalení Antonínova literárního díla. Ukazuje se, že tento člověk patřil k nejpřednějším osobnostem první poloviny třináctého století. V relativně úzkém kruhu učenců se ale vždy vědělo o Antonínovi jako vynikajícím teologovi. Jeho nesporně vlastní díla (Nedělní kázání a Kázání pro svátky během roku) i ta, která mu byla připisována s určitými výhradami, četli experti v oboru teologie a medievistiky.
Antonín byl prohlášen za svatého Řehořem IX. 30. května 1232, jedenáct měsíců po své smrti. Pius XII. jej dne 16. ledna 1946 prohlásil učitelem církve.
Láska činí sladkým i to, co je nepříjemné
Citáty z díla s. Antonína:
V církvi je zvolen někdo za preláta proto, aby vůči druhým projevoval trojí milosrdenství. Ježíš totiž Petrovi třikrát řekl: ´Pas mé ovce.´ Ani jednou však neřekl: ´Stříhej je.´ Má je pást prostřednictvím hlásání slova, zbožné modlitby a velkodušné dobrotivosti.
Člověku se má více zamlouvat to, když je milován než to, když se ho druzí bojí. Láska činí sladkým i to, co je svou vlastní povahou nepříjemné. Stejně tak činí lehkým to, co se jeví být nesnesitelné. Strach naproti tomu činí nesnesitelným i to, co je ve skutečnosti snadné.
Ať preláti protříbí svá slova Kristovou pokorou. Ať nařizují s dobrotivostí a laskavostí, prozíravě a s pochopením. Ať pamatují na to, že Pán není v prudkém vanutí vichru, ani v zemětřesení, ani v plamenech požáru, nýbrž v jemném vánku, který předchází jeho tvář.“ (Sv. Antonín, Sermones)
