Svatost spočívá ve vědomí,
že nic nedokážeme bez JEŽÍŠE.
Spočívá v ponoření do jeho lásky.
Spočívá v důvěře, že on nás miloval jako první.

Vzpomínám si na slova, která mi kdysi dávno řekl jeden kartuzián: „Uvěříte-li opravdu v lásku, kterou chová Bůh k vám, pak budete svatým.“ Vnímám Ježíšovu lásku, která nás zasahuje jako ohnivý šíp a jíž jsme si jisti tím spíš, že cítíme, že sami jsme ubozí. Už se neodvažuji říci, že ho miluji – milovat ho by znamenalo, že jsem svatý. Vím však, že on miluje mne, a právě z tohoto pohledu nalézám smysl výroku Písma: „To on jako první miloval nás…“ (1 Jan 4,10).

Svatí jsou ti, kdo neříkají ne lásce, jež se pokouší do nich proniknout. A tak vytvářejí obrovskou tajemnou rodinu, kterou spojuje sama Boží milost a mezi jejímiž členy existuje tajemné pouto. Jestliže jeden člověk se stává lepším nebo se modlí nebo nějak trpí, děje se tak pro všechny lidi. Společně pak pozdvihnou svět.

Svatost neznamená
nemít chyby

Svatost nespočívá v tom, že nemáme chyby. Tkví ve vědomí, že nic nedokážeme bez JEŽÍŠE a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoliv k němu zavoláme: „Bože, přispěj mi na pomoc…“ (Žl 30,11). Je ale potřeba rozloučit se se sny o svatosti. Sen totiž spočívá v tom, že si svatost představujeme podle svého. Naším úkolem je „být dokonalí jako Otec“; to znamená stále víc směřovat k tomu, abychom se mu podobali. Svatost spočívá v pokoře vůči sobě samým i vůči ostatním. Je třeba k ní směřovat s důvěrou. On nám ji dá alespoň tak, že nás vezme k sobě do ráje. Sny ne, ale veliké touhy musíme mít i nadále.

Ať jsme sebeslabší, musíme se bez jakékoliv postranní myšlenky vrhnout do svatodušního ohně, jenž sežehne vše, co má být sežehnuto, a v nás promění a prozáří ony požehnané věci, které do nás Bůh vložil a vkládá je do nás stále.
 
Zpracováno podle knížky Charlese Journeta „Jako ohnivý šíp“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno.