Milovaní bratři a sestry, během obou posledních audiencí jsme se zamýšleli nad tím, jaký význam má tradice v církvi, a viděli jsme, že se projevuje stálou přítomností Ježíšova slova a života v jeho lidu. Aby však Boží slovo mohlo být stále přítomné, potřebuje někoho, kdo by jej hlásal. Tak vzniká vzájemný vztah: na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, na straně druhé je však člověk, který ho hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, hlasatel není jeho původcem. Tento vzájemný vztah mezi obsahem – slovem Božím, životem Pána – a osobou, která ho předává, je charakteristickým rysem struktury církve. Tomuto osobnímu aspektu církve se dnes budeme věnovat.
Jeho počátek spadá do doby, kdy Pán, jak již bylo řečeno, povolal dvanáct apoštolů, kteří reprezentovali budoucí Boží lid. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct (srov. Sk 1,15–26); později pak svěřené poslání předávají dalším, aby v jejich apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl povolán za apoštola přímo Zmrtvýchvstalým (srov. Gal 1,1), porovnává své hlásání s evangeliem dvanácti apoštolů (srov. tamtéž 1,18) a dbá na to, aby předával, co sám přijal (srov. 1 Kor 11,23; 15,3–4). Při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem (srov. Gal 2,9). Tak jako se původní vyvolení a poslání apoštolů uskutečňuje skrze Zmrtvýchvstalého, povolání a poslání jejich následovníků, kteří jsou ustanoveni do apoštolského úřadu, se uskutečňuje prostřednictvím Ducha svatého. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název biskupská služba, episkopé.
Bude asi vhodné krátce se zmínit, co pojem „biskup“ znamená. Jde o překlad řeckého slova episkopos. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“ (2,25). A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší, byli později následovníci apoštolů nazváni biskupy, episkopoi. Jim je svěřena služba episkopé. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu – biskupa, kněze a jáhna – jasně doložené již Ignácem Antiochijským na počátku 2. století (srov. Ad Magnesios – List Magnesijským, 6,1: PG 5,668). Tento vývoj probíhal pod vedením Božího Ducha, který církvi pomáhal rozeznávat pravou formu apoštolského úřadu. Uprostřed rozmanitých zkušeností a charismatických i úředních forem tak byl apoštolský úřad v prvotní obci od počátku stále lépe vymezován.
Biskupský úřad je tedy nositelem kontinuity apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice – slova a života, které nám svěřil Pán. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve připojuje Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. V tomto historickém řetězci se tedy projevuje kontinuita. A právě kontinuita posloupnosti je v církevním společenství zárukou pokračování apoštolského sboru, jejž Kristus kolem sebe shromáždil. Tato kontinuita, kterou spatřujeme nejprve v historické kontinuitě úřadu, musí však být chápána také v duchovním smyslu, protože nástupnictví v apoštolském úřadu je výsadním polem působnosti a sdělování Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu (druhá polovina 2. století): „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes... (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“ (Adversus haereses – Proti bludným naukám, III, 3,1: PG 7,848).
Poté, co Irenej ukazuje apoštolskou posloupnost jako záruku pro vytrvání v Božím slově, zaměřuje se na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem principalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoli, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“ (Adversus haereses, III 3,2: PG 7,848). Apoštolská posloupnost, stvrzená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto spojení dojít od počátků až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“ (tamtéž, III, 3,3: PG 7,851).
Podle těchto svědectví rané církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cestou, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu mezi Pánem Ježíšem a prvotní církví, analogicky představuje posloupnost apoštolské služby ve vztahu mezi církví prvotní a současnou. Není to nějaké prosté hmotné propojení, je to spíše historický nástroj, jejž používá Duch svatý, aby zpřítomňoval Pána Ježíše, hlavu jeho lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládáním rukou a modlitbou biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: je to on, kdo k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců; je to on, kdo působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou; v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme zakoušet, že jsme milováni a že jsme byli přijati do Božího srdce. A tak také dnes, stejně jako na počátku, je Kristus sám pravým pastýřem a strážcem našich duší, jehož s velkou důvěrou a naplněni vděčností a radostí následujeme.
(10. května 2006))
Se svolením převzato z knihy:
O počátcích církve
Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících
Benedikt XVI.
vydalo Karmelitánské nakladatelství
Bude asi vhodné krátce se zmínit, co pojem „biskup“ znamená. Jde o překlad řeckého slova episkopos. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“ (2,25). A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší, byli později následovníci apoštolů nazváni biskupy, episkopoi. Jim je svěřena služba episkopé. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu – biskupa, kněze a jáhna – jasně doložené již Ignácem Antiochijským na počátku 2. století (srov. Ad Magnesios – List Magnesijským, 6,1: PG 5,668). Tento vývoj probíhal pod vedením Božího Ducha, který církvi pomáhal rozeznávat pravou formu apoštolského úřadu. Uprostřed rozmanitých zkušeností a charismatických i úředních forem tak byl apoštolský úřad v prvotní obci od počátku stále lépe vymezován.
Biskupský úřad je tedy nositelem kontinuity apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice – slova a života, které nám svěřil Pán. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve připojuje Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. V tomto historickém řetězci se tedy projevuje kontinuita. A právě kontinuita posloupnosti je v církevním společenství zárukou pokračování apoštolského sboru, jejž Kristus kolem sebe shromáždil. Tato kontinuita, kterou spatřujeme nejprve v historické kontinuitě úřadu, musí však být chápána také v duchovním smyslu, protože nástupnictví v apoštolském úřadu je výsadním polem působnosti a sdělování Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu (druhá polovina 2. století): „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes... (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“ (Adversus haereses – Proti bludným naukám, III, 3,1: PG 7,848).
Poté, co Irenej ukazuje apoštolskou posloupnost jako záruku pro vytrvání v Božím slově, zaměřuje se na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem principalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoli, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“ (Adversus haereses, III 3,2: PG 7,848). Apoštolská posloupnost, stvrzená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto spojení dojít od počátků až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“ (tamtéž, III, 3,3: PG 7,851).
Podle těchto svědectví rané církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cestou, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu mezi Pánem Ježíšem a prvotní církví, analogicky představuje posloupnost apoštolské služby ve vztahu mezi církví prvotní a současnou. Není to nějaké prosté hmotné propojení, je to spíše historický nástroj, jejž používá Duch svatý, aby zpřítomňoval Pána Ježíše, hlavu jeho lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládáním rukou a modlitbou biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: je to on, kdo k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců; je to on, kdo působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou; v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme zakoušet, že jsme milováni a že jsme byli přijati do Božího srdce. A tak také dnes, stejně jako na počátku, je Kristus sám pravým pastýřem a strážcem našich duší, jehož s velkou důvěrou a naplněni vděčností a radostí následujeme.
(10. května 2006))
Se svolením převzato z knihy:
O počátcích církve
Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících
Benedikt XVI.
vydalo Karmelitánské nakladatelství
