Sotva najdeme v křesťanské reflexi 20. století jinou oblast, která prošla tak bouřlivým vývojem jako biblistika a s ní náš přístup ke Slovu Božímu, k bibli. Nesnáze tu narůstaly postupně. Už v 17. století se racionalistický filozof Benedikt Spinoza pozastavil nad skutečností, že pátá kniha bible, připisovaná Mojžíšovi, končí zprávou o autorově smrti a pohřbu. Zpráva o dobývání zaslíbené země v něm vzbudila dojem, že její pisatel v této zemi už bydlí. Časem otázek ještě přibylo a tak se dalším generacím četba celé bible nedoporučovala a místo ní se jim nabízela proslulá biblická dějeprava, sbírka neproblematických textů s působivými ilustracemi, kterou dodnes najdeme (hlavně) v katolických knihovnách.
V období zvaném vědeckotechnická revoluce problém dozrál. Doslovné čtení Písma, ke kterému křesťané mezitím vlastně vůbec ne samozřejmými cestičkami dospěli, se dostalo do zřejmého rozporu s různými vědními obory a z jejich pozic se začala na křesťanském Západě zkoumat a zpochybňovat biblická zpráva o stvoření světa a člověka, historicita biblické zprávy o potopě, o divech při vstupu do zaslíbené země a dokonce i sama existence historické osoby Ježíše z Nazareta.

Právě před 25 lety, 30. července 1976, zemřel Rudolf Bultmann, s jehož jménem zůstává spojen nejradikálnější pokus vyrovnat se s těmito nesnázemi radikálně novým přístupem k bibli, Slovu Božímu. Už v r. 1941 jej shrnul do lapidární programové věty - Člověk nemůže používat elektřinu, poslouchat rádio, v nemoci spěchat do moderně vybavené kliniky a současně věřit na svět duchů a zázraků Nového Zákona. To bylo slovo do rvačky. Proti takto kritické biblistice se zvedla vlna odporu, která dodnes ještě nedozněla. Který kněz nikdy neslyšel o historicko-kritické metodě, demytologizaci, Formgeschichte a Sitz im Leben biblických textů?

Přírodní vědy, od nichž dlouho přicházela zásadní kritika biblických textů a náboženství, mezitím samy utržily mnoho těžkých ran a utopická budoucnost, kterou si od nich lidé slibovali, zůstala právě jen utopií. Ti, kdo nikdy nestrávili jejich kritiku náboženství, zajásali v naději, že teď je jí konečně odzvoněno. Velké církve se s ní ale mezitím už vyrovnaly a leccos z ní přijaly za své. Evropu mezitím začala obcházet prapodivná směs mágie, křesťanství, mytologie a a šarlatánství. Církev, která se tak dlouho a tak houževnatě bránila racionalizování v moderní teologii, dnes najednou musí tuto racionalitu bránit proti bezuzdnosti iracionálních blouznivců! Kritický přístup k bibli a k náboženské praxi je jistě jen jedním rozměrem křesťanství. To ale kritičtí teologové jako Bultmann dobře věděli. Jeho hlavní dílo přece nese název Glauben und Verstehen - Věřit a porozumět. Obojího je zapotřebí. Z rozumování bez víry se rychle stane vše vysušující racionalizmus, zatím co nedosti rozumná víra se snadno stává pověrou.


Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 23. července 2001