Nevratné stopy na citovém vývoji Terezie

Sv. Terezie z Lisieux přišla na svět 2. ledna 1873 do rodinného prostředí, které popisuje jako láskyplné a harmonické. Byla to šťastná rodina, i když ztráta čtyř dětí v nízkém věku silně poznamenala matku a udělala z ní vyčerpanou ženu plnou úzkostí. Už během prvního měsíce života se maličká Terezie jevila jako velmi křehké stvoření. Objevovaly se u ní všechny symptomy, které předcházely smrti jejích sourozenců. Odmítala pít mléko, takže málem vyhladověla k smrti. Rodiče se obávali nejhoršího. Dítě bylo na rok umístěno ke kojné, která mu podávala mateřské mléko a zajistila tak jeho přežití.

Rok bez rodiny! Když víme, jak nesmírně důležitý je pro novorozence vztah s matkou, je nám zřejmé, že taková separace zanechá nevratné stopy na citovém vývoji dítěte, jako je například strach z opuštění, ze samoty, pocit, že není milováno.

Celý život bojovala, aby neupadla do deprese

Terezie musela celý život bojovat, aby neupadla do deprese. A to ne tak, že by se ze všech sil snažila být zdravá, ale především tak, že se tělem i duší vrhla do náruče milosrdné Lásky. Věděla, že Bůh ji přijímá takovou, jaká je, se všemi jejími úzkostmi, duševními potížemi, tělesnými bolestmi, dokonce i s nutkáním k sebevraždě. Je to ohromný pocit jistoty, když člověk ví, že je milován Bohem, i se všemi trápeními, pochybeními, odchylkami i chorobami, ba i jim navzdory. A už v tom je počátek uzdravení.

Spolupracovat s Bohem na svém růstu a zrání

Vnitřní uzdravení ovšem nefunguje jako mávnutí kouzelným proutkem. Bůh ošetří naše zranění a stimuluje naši sílu vůle. „Ten, který nás stvořil bez našeho přispění, nás bez našeho přispění nespasí,“ upřesňuje svatý Augustin. Tato vůle se projeví tak, že proměníme své egocentrické postoje v altruismus, dokážeme dát sebe samé, konat skutky milosrdenství.

Jak se odpoutat od svých problémů? 

Při zběžném čtení spisů sv. Terezičky bychom mohli nabýt dojmu, že se Terezie uzavřela do jakéhosi infantilního vztahu k Bohu, který měl podobu nenáročné spirituality. Tak to ale není. Světice nachází v Bohu hybnou sílu své lásky, kterou je Ježíš sám. Je to on, kdo ji přivádí ke druhým, protože, „když miluji své sestry, je to Ježíš, který miluje ve mně“. Její způsob, jak projevovat lásku, je prostý, dynamický, tvůrčí a intuitivní, a tudíž „terapeutický“. Proč? Protože když člověk zapomene pro druhé sám na sebe, může vlastní situaci prožívat méně dramaticky, může se odpoutat od svých problémů, relativizovat je. Terezie zachází až za hranice toho, co je z lidského hlediska možné, a co je nemožné, nechává Bohu. Proto v tom, co nám nabízí, není nic, co by vyvolávalo pocity viny nebo odrazovalo – jde jen o to, dělat, co můžeme, a vědět, že Bůh po nás víc nežádá!

Tereziina „metoda“ v kostce

Tereziina metoda „malé cesty“ by se dala shrnout takto: nesnažte se především změnit sami sebe, přijměte se už dnes, se svou povahou, problémy, obavami a černými myšlenkami. A důvěřujte Lásce. Oddejte se jí takoví, jací jste dnes. Neuzavírejte se ve svých myšlenkách typu „to nejde, nedostanu se z toho“, protože podobné stížnosti vás ničí a navíc také unavují lidi ve vašem okolí. Terezie vám říká: dělejte, co můžete „jen pro dnešek“, na zítřek nemyslete. Dnes buďte vstřícní k těm, které potkáte. Zajímejte se o to, co dělají, ptejte se jich, jak se jim daří, řekněte jim něco milého, usmějte se na ně.

Vskutku jediná a pravá cesta k uzdravení vede skrz naše úzkosti až k setkání s Láskou, kterou se necháme proměnit. Je potřeba přejít od „milovat, abych se zalíbil“ k „nechat se milovat nezištně“, aniž bychom měli co dát na oplátku.