Zásadní zkušenost evangelizace: milosrdenství
Ježíš Nazaretský, který se stal skrze událost vtělení „viditelnou tváří Boha“, je rovněž „tváří milosrdenství“. Jedná se o věc zásadní, z podstaty kérygmatickou, primární. Primární ne ve smyslu chronologickém (nejprve toto a pak další aspekty křesťanské zvěsti), ale spíš kvalitativním: Při evangelizaci jde o zkušenost naprosto klíčovou, která se vrací při každé další etapě evangelizace. Ať už církev hlásá či koná cokoli, pouští-li se do jakýchkoli nových úvah a aktivit – všechno musí vycházet z tohoto základu, z kérygmatu, jehož syntézou je milosrdenství!
Ježíš nám zjevuje, kdo je Bůh,
kým je od věčnosti a v celých dějinách spásy –
– a tedy od prvních stránek Bible:
Bůh hledající Adama
Bůh hledající Adama, který se po svém hříchu před ním začal schovávat. Bůh obnovující dialog s bratrovrahem Kainem, jehož čelo označil znamením; nikoli cejchem, nýbrž znamením na jeho ochranu! Bůh, který posílá své anděly, aby vyvedli Lota ze Sodomy odsouzené ke zkáze, navzdory jeho nerozhodnosti. Bůh, který vyvádí Izraelity z Egypta, aniž by čekal, až budou připraveni – s chlebovým těstem, které nestačilo vykvasit… Bůh žalmů o milosrdenství, Bůh proroků milosrdenství. A možná úplně nejvíc Bůh Jonášův, Bůh prokazující milosrdenství smrtelným nepřátelům Izraele, a to ještě ve spolupráci s prorokem!
Bůh opovrhované cizinky
A pak je to Bůh cizinky Rút – opovrhované Moábky, z níž učinil pramáti Davida a Mesiáše. Bůh Judity – Ochránce a Osvoboditel. Bůh Jóbův – nepochopitelný a tajemný, který však odmítá, abychom karikovali jeho obraz a redukovali jej na retribuční, čistě mechanickou spravedlnost… Bůh, jenž dokáže ovládnout spíše svůj hněv než své milosrdenství, poněvadž jeho hněv trvá jen chvíli, zatímco jeho milosrdenství je věčné.
Bůh lásky k nepřátelům
Bůh Ježíše Krista – jeho učení a díla; Bůh podobenství o milosrdenství; Bůh přikázání lásky k nepřátelům; Bůh chudáků, nemocných a těch, nimž se děje křivda; Bůh slepých, chromých, ochrnutých, malomocných, hladových a žíznivých; Bůh oplakávající své zemřelé; Bůh celníků a hříšníků; Bůh Marie Magdaleny, stejně jako ženy přistižené při cizoložství. Bůh Petra – „Skály“ navršené z písku. Bůh apoštola Jana, velkého hlasatele lásky, původně však „syna hromu“. Bůh jeho bratra Jakuba, prvního mučedníka mezi apoštoly, jehož původní ambicí bylo přední místo, pozice moci! Bůh vysílající s poselstvím víry nevěřícího Tomáše. Bůh farizea Saula, který se stal Pavlem, apoštolem národů!
Bůh nábožensky lhostejného rozmařilce
Takový se ukazuje Bůh i po celé dějiny Nové smlouvy. Je to i Bůh svatého Augustina, největšího z učitelů církve, po řadu let ponižovaného svými pády a bezmocného vzhledem ke své hříšnosti. Bůh svatého Františka, který se hlouběji obrátil po setkání s malomocným. Bůh svatého Ignáce z Loyoly, který k němu našel cestu až v době, kdy se léčil z těžkých ran utržených v boji. Bůh blahoslaveného Karla Foucaulda, nábožensky lhostejného rozmařilce, jehož proměnila a přivedla k obrácení zkušenost víry saharských nomádů - muslimů.
Smyslem existence Církve je služba vztahu Boha vůči člověku
Poznání Ježíše Krista, nebo lépe zkušenost toho, kým On je – jsou klíčové i pro naše porozumění sobě samým, každého jednotlivce i společenství, jež vytváříme. Smyslem existence Církve je přece služba Bohu prostřednictvím evangelizace, a tedy služba tomuto vztahu Boha vůči člověku a světu. Církev se musí nacházet „uvnitř“ tohoto spásonosného vztahu: nemůže – nemá právo! – zakládat své poslání někde mimo něj, mimoběžně nebo na jiných základech. Ti, kdo zakusili Boží milosrdenství, předávají či zprostředkovávají tuto zkušenost i ostatním. Nemohou si ji totiž nechat pro sebe. Nejde o žádné teorie: je tu řeč o „svědectví života“!
