Bylo to minulou neděli. Šinu si to tak na dovolené na „svou“ obvyklou mši, ve „svém“ obvyklém čase a ve „svém“ obvyklém kostele. S překvapením však naleznu kostelní dveře zamčené. Dneska tu není žádná mše, leda o hodně později.
Na oplátku mě ale vývěska informuje o jiné mši, která za dvacet minut začíná v nějakém parku, který vůbec neznám…
Zavolal jsem na opodál stojícího muže ve svátečním oblečení, s béžovým svetrem přehozeným přes ramena. Vypadal stejně zmateně jako já. Když jsem se ho zeptal, jestli ví, kde se nachází ten park, pokrčil rameny a lehce podrážděně odpověděl: „Někde v háji!“ A odešel směrem, odkud přišel.
Já jsem byl taky podrážděný. Proč musíme pokaždé měnit svoje návyky? Už tak je těžké mezi rodinné povinnosti vměstnat mši! Váhal jsem, jestli se nemám vrátit domů. Ale pak jsem se rozhodl, že ten jejich pitomý park zkusím najít. Nasedl jsem znovu na kolo a vyjel. Neodbytná chuť vrátit se radši domů přišla ještě několikrát. Nakonec jsem onen park našel a zamířil směrem k místu konání mše pod širým nebem, odkud se už zdálky linul bečivý nářek dud.
Byla to obrovská mše, v přírodním amfiteátru, s orchestrem a lidovými kroji.
Posadil jsem se do trávy, jednak zaskočený tím davem, ale i lehce rozčilený tím, kde jsem se to vlastně ocitl.
Pomalinku jsem se nechal unášet průběhem a pozoroval množství lidí v kruhovém hledišti, zpívající pod nebem, pokrytým nádhernými obrovskými mraky. Najednou jsem vše viděl nově, teď když jsem neseděl, ve „své“ obvyklé prázdninové farnosti na „svém“ obvyklém místě úplně vlevo. A před mýma očima se objevila pravda o církvi tak jasně jako nikdy: církev není žádná dogmatická instituce, ale spíš klub věrných, zamilovaných do Ježíše, kteří se už dva tisíce let scházejí na jeho památku, stejně jako dnes, stejně jako všude jinde na světě.
Najednou jsem byl šťastný, že do téhle legrační rodiny patřím.
Někdy je třeba změnit svůj úhel pohledu, třeba jen o několik metrů, aby člověk znovu objevil radost.
