Co je podle vás úlohou charity ve společnosti?
Charita je jazykem církve, kterému rozumějí i nevěřící. Bohužel nám ho komunisti sebrali. A nejstrašnější je, že si na to všichni zvykli. I věřící. Berou službu potřebným jako nadstavbu, není přímo součástí jejich víry. Bez toho má církev osekané ruce a nohy. Zůstane jí srdce, které je v kostele při slavení, ale důležité údy jí chybí. Stejně tak nemocnice.
Je to tedy základní poslání církve?
Ano! Dnes je k těmto věcem nutné mít vzdělaný personál, tak je charita právnická osoba, která tyto profesionály sdružuje. Ale její činnost je pořád základním posláním církve! Není to něco navíc. Jen pak je živou církví. Dnes se o tom už hezky mluví, ale v reálu je pořád církev spojená hlavně se slavením mše svaté. Mše svatá bude vždy vrcholem pocty Bohu. Není nic většího. Je-li ale vrcholem, pak musí být něco pod ní. Pokud bude jen samotný vrchol, máme problém. Je to někdy až dehonestace slavení eucharistie. Kam přijdeme, tam „mšíme“. Jakákoliv oslava musí být se mší. Je tady přece spousta jiných forem, které můžeme využít. Podoba liturgie navíc pořád hodně koresponduje s devatenáctým stoletím, přestože Druhý vatikánský koncil do ní jasně přinesl nové prvky. Jsme ale uzamčení v gotických a barokních kostelích, tak jedeme postaru. Nechci je bourat. Proč bychom ale běžné modlitby i mše svaté nemohli prožívat ve školách, v domovech důchodců? Všude tam mohou být kaple, postavené už tak, aby se v nich mohlo utvořit společenství a my jsme nebyli svázáni lineárním uspořádáním, na které jsme zvyklí z kostelů.
Změnit mentalitu ale bývá to nejtěžší.
Charita je pro mě viditelným znamením živé církve. V současné době se ale musíme spíš probojovávat k tomu, abychom se na její kmen vůbec mohli naroubovat. Stále čekáme, až na charitu něco zbude. Pokud bychom chtěli vrátit prestiž školství a diakonii, pak by měl mít každý sídelní biskup dva pomocné biskupy. Jeden by se staral o školy, druhý o charitativní činnost. Biskup má nejen u věřících větší slovo. Když bude ale v čele biskup, tak je to jasný signál, že to k církvi patří. Zvlášť ve světle toho, co už jsem říkal – že si lidé odvykli tyhle věci považovat za neoddělitelnou součást církve.
Ono by to církvi mohlo hodně pomoci. Komunisti jí sebrali prestiž i tím, že ji zbavili škol a nemocnic. Pokud by se služba druhým opět jasně včlenila do života církve, u společnosti by její kredit stoupl.
To je důvod, proč církev tak roste ve třetím světě. Když se tam řekne církev, je to pro lidi ta konkrétní škola nebo nemocnice. A k tomu mají i kostel. U nás je to obráceně. Nemocnicí projde spousta lidí, kterým pomůžete, a školou kupa dětí, které něco naučíte. Pak jsou mnohem otevřenější slyšet, co jim říkáte. Setkali se naprosto konkrétně s něčím dobrým, co pro ně církev udělala. Pak jim můžete vyprávět o Bohu. Společnost se dostala do doby, která je velmi zbrklá. Abych přišel do kostela, který je navíc často zavřený, ztišil se tam a začal se ptát, to moc nefunguje. To vás spíš srazí někdo na ulici a odvezou vás do nemocnice. Když tam prožijete svou bezmocnost a setkáte se s někým, kdo se o vás hezky stará, máte najednou mnohem větší ochotu naslouchat a přemýšlet.
