Letiště Fiumicino, před odbavovacím pultem společnosti Alitalia. Fronta je nekonečná. Vracím se do Paříže z kolokvia, kterého jsem se účastnila v Římě. Zařadím se a zjistím, že jsme se octla uprostřed skupiny cestujících z France Telecom. Zavedu řeč.
 
„Krásný výlet, že?“

„Úžasný!“ přitaká milovnice Itálie, která přijela se svým manželem na několik dní.
 
Zapovídáme se s onou milovnicí Itálie, která mi vypráví, co se svým manželem viděli, která místa navštívili, kde všude byli.

„Řím jsme prochodili skrz naskrz! Byli jsme všude!“

„Opravdu? Jste si jistá? A co ve zpovědnici?“
 
„Tak to ne…“ Její manžel mi vysvětluje, že ho Církev zranila a že už s ní nechce mít nic společného.
 
Řeknu mu, že ho jménem Církve prosím o odpuštění.
 
„Ale to nejde.“
 
„Ale ano, prosím Vás o to, aby Vám to už nebránilo jít ke zpovědi, je to velmi důležité.“

Jeho žena si ke mně přisedne a vysvětluje, že ona na mši nechodí téměř nikdy, ale že křesťanské hodnoty jsou pro ni důležité. Je jí líto, že její děti odmítly jít k prvnímu přijímání. „Ale jak by mohly mít chuť chodit na mši, když Vás nikdy neviděly na ni jít?“ Zableskne se jí v očích a je vidět, že si něco uvědomila. Je zarmoucena tím, že se jí nepodařilo vychovat svoje děti ve víře. Říká mi, jak přispívá na charitu, jak se snaží žít skromně a že to nejdůležitější v životě je láska…

Na mysli mi vytane Ježíšův rozhovor se zákoníkem (Mk 12,28-34) a najednou „vím“ co odpovědět:
„Nejste daleko od Božího království.“
 
Je dojatá.
 
„Sestřičko, nikdy na Vás nezapomenu.“

Církev mi ublížila

„Ublížil mi kněz.“ „Když mi farář řekl, že smrt mojí sestry byla Boží vůle, přestal jsem chodit do kostela.“ „Při zpovědi mě kněz šokoval svými otázkami.“ „Ta řeholnice byla tak jízlivá a zlá, že mi to církev navždycky zošklivilo.“ „Na internátě jsme museli chodit na mši každý den v šest třicet, mám nachozeno až do konce života!“
 
Kdo z nás neslyšel něco podobného? Možná bychom sami mohli prodloužit seznam špatných zkušeností, které máme s Církví. Jednou se novinář ptal Matky Terezy: „Co je hlavním problémem katolické církve?“ Odpověděla: „Já.“ Všichni jsme údy jednoho těla, všichni máme podíl na životě církve. Všichni jsme lidé a kde je člověk, tam to „smrdí člověčinou“.

Také jsem byla šokována chováním některých členů církve. Jednou mi někdo vytkl mé chyby způsobem, který mě velice zranil. Říkala jsem si: „Vyprávěli mi příběh o marnotratném synu, a jestli se mě to netýká, tak s tím vším nechci mít nic společného.“ Teprve po nějaké době jsem si dokázala říct, že nakonec je strašně jednoduché kritizovat ostatní, ale že větší výzvou je žít sama to, co po nich vyžaduji.

Církev jsem i já

„Chceš dát svůj život Bohu, dobře, ale církvi? Opravdu věříš celé té instituci?“ To byla otázka, kterou mi položila moje kolegyně z Rádia 21 (belgické frankofonní hudební vysílání – pozn. překl.), když jsem opouštěla práci, abych dala svůj život Kristu a následovala Ho.

Jenže já jsem se s Kristem setkala právě tady, v této hříšné a velmi lidské církvi. Je to tady, v srdci církve, kde se rozlévá nejvíc nebeských milostí, darů a zázraků.
Pochopila jsem, že se s Ním nedokážu setkat a přijmout Ho jinde než ve svátostech církve: ve svatém přijímání, ve zpovědi, při pomazání nemocných, křtu a biřmování, pro některé ve svátosti manželství, pro jiné ve svátosti kněžství, v posledním pomazání, které nás doprovází na věčnost. Opravdu církev potřebuji. Bez ní bych Krista nemohla přijímat stejným způsobem.

Církev má pro mě najednou jinou tvář. Když se řekne církev, nevidím už jenom toho nebo onoho člověka, kterého si vážím více nebo méně. Vidím ji takovou, jaká je v Božích očích: „je celá krásná, poskvrny na ní není“ (Pís 4,7 – pozn. překl.). Živí nás svým Slovem a svátostmi jako naše matka. Vede nás k tomu, abychom žili s lidmi, které jsme si nevybrali, a učili se tak milovat ne podle těla, ale podle ducha.
„V srdci církve, své Matky, budu láskou.“ Chtěla bych, aby tato slova sv. Terezičky byla také mým vyznáním. A vy?

Od nynějška jsem vyvolil a zasvětil tento dům, aby v něm bylo navždy mé Jméno; budou tam navždy mé oči a mé srdce.
(2 Kron 7,16)
 
Se svolením zpracováno z knihy
sestry Marie od Navštívení
Krásný žebrák,
Redakčně upraveno 
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.