Kniha Páté evangelium je sbírkou komentovaných úryvků z fiktivního - pátého - evangelia. Kardinál Giacomo Biffi v ní ironicky naráží na některé tendence v církvi po II. vatikánském koncilu, které jsou ovšem aktuální i dnes.
Ježíš řekl Lazarově sestře Marii: Nemohl se ten olej za tři sta denárů prodat, aby se pomohlo chudým? Jidáš zašeptal: Vida! Zrovna jsem to měl na jazyku.
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ … Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ (Jan 12,4-8)
Díky Bohu je stále víc křesťanů přesvědčeno o tom, že na náboženských obřadech se musí co nejvíce šetřit, aby bylo všem zřejmé, že Kristovi učedníci staví chudobu a lásku k bližnímu nade vše. Člověk vychovaný ještě v dobách triumfalismu by proti tomu mohl ledacos namítnout. Je například zarážející, když nějaký mládenec důrazně žádá biskupy, aby na znamení toho, že náleží Kristu, nosili kříže ze dřeva, ale chce-li sám vyjádřit lásku ke své snoubence, pak dřevo za vhodný materiál nepokládá. Podivení však není na místě! Snoubenecká i manželská láska je skutečně vážná věc a je jedině správné, když je jejím symbolem zlato a drahé kameny.
Námitky občas směřují i proti tomu, že někteří kněží ve jménu evangelijní prostoty nechtějí utrácet za květiny, svíce či oltářní plátna, ale nijak se neomezují, co se týče cigaret, whisky či (třikrát běda!) coca-coly – jinak by totiž nekonečné diskuse o tom, jak církvi škodí bohatství, nezvládli. Na něco takového však mohou poukazovat jen ti, kdo nemají správně nastavený žebříček hodnot.
Najdou se dokonce i tací, kdo ohromné, přezdobené chrámy minulosti obhajují s poukazem na to, že právě takové (bohaté, veliké a nádherné) je chtěli mít tehdejší lidé, kteří sami často žili v chatrčích. Byli totiž šťastní, že jejich chrám, v němž viděli dům Boží a zároveň i dům Božích dětí, jim svou krásou stále připomíná, že je na konci cesty čeká nebeská blaženost, a že tedy jejich těžký život má smysl. Kameny na katedrály nikdy nevrhali ti, kdo žili v dřevěných chaloupkách s hliněnou podlahou, ale ti, kdo žádnou katedrálu nikdy nepostavili a doma se procházeli po mramoru. Jen takoví lidé totiž dokážou podmanivému kouzlu katedrál odolávat a nikdy jim nesednou na lep.
Dříve lidé soudili, že je lepší doma žádný zvláštní přepych nemít a svou touhu po kráse a velikosti ukojit v městském dómu. Dnes už jsme moudřejší, neboť si uvědomujeme, že každému prostředí náleží určitá funkce. Dům Boží má hlásat evangelijní chudobu, zatímco lidská touha po štěstí a jasu nachází své nejdokonalejší vyjádření v hygienických zařízeních lesknoucích se chromem a obložených krásnou keramikou.
Triumfalisté se však především dovolávali Bible: ve starých evangeliích marnotratnou Marii, která utratila tři sta denárů jen kvůli Kristu, kárá ze všech apoštolů jen Jidáš, podlý a vypočítavý muž bez kouska citu. Z našeho zlomku je však jasně patrné, že staré vyprávění je proti Jidášovi zaujaté. Ve skutečnosti Mistr názor svého nejopatrnějšího, nejrozvážnějšího a nejsoucitnějšího učedníka sdílel. Dobře, Jidáš ho později zradil, ale – jak nás učí dnešní ekumenická otevřenost – kvůli jedinému přehmátnutí přece nemůžeme odsuzovat všechny jeho myšlenky a skutky.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
***
Jemné upozornění
Četba této knížky představuje určité nebezpečí. Použití ironie v sobě totiž vždy skrývá jednu neznámou: není vyloučeno, že budeme špatně pochopeni. Slovníky uvádějí, že ironie je ukrývání vlastních myšlenek za slova znamenající opak toho, co máme na mysli, přičemž se pravý význam naznačí tónem řeči. Ten, kdo tohoto řečnického prostředku využívá, se na čtenářovu inteligenci nevyhnutelně spoléhá o něco víc, než je zdrávo. Myslím však, že když čtenáře upozorníme předem, není třeba se znepokojovat.
kardinál Giacomo Biffi
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ … Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ (Jan 12,4-8)
Díky Bohu je stále víc křesťanů přesvědčeno o tom, že na náboženských obřadech se musí co nejvíce šetřit, aby bylo všem zřejmé, že Kristovi učedníci staví chudobu a lásku k bližnímu nade vše. Člověk vychovaný ještě v dobách triumfalismu by proti tomu mohl ledacos namítnout. Je například zarážející, když nějaký mládenec důrazně žádá biskupy, aby na znamení toho, že náleží Kristu, nosili kříže ze dřeva, ale chce-li sám vyjádřit lásku ke své snoubence, pak dřevo za vhodný materiál nepokládá. Podivení však není na místě! Snoubenecká i manželská láska je skutečně vážná věc a je jedině správné, když je jejím symbolem zlato a drahé kameny.
Námitky občas směřují i proti tomu, že někteří kněží ve jménu evangelijní prostoty nechtějí utrácet za květiny, svíce či oltářní plátna, ale nijak se neomezují, co se týče cigaret, whisky či (třikrát běda!) coca-coly – jinak by totiž nekonečné diskuse o tom, jak církvi škodí bohatství, nezvládli. Na něco takového však mohou poukazovat jen ti, kdo nemají správně nastavený žebříček hodnot.
Najdou se dokonce i tací, kdo ohromné, přezdobené chrámy minulosti obhajují s poukazem na to, že právě takové (bohaté, veliké a nádherné) je chtěli mít tehdejší lidé, kteří sami často žili v chatrčích. Byli totiž šťastní, že jejich chrám, v němž viděli dům Boží a zároveň i dům Božích dětí, jim svou krásou stále připomíná, že je na konci cesty čeká nebeská blaženost, a že tedy jejich těžký život má smysl. Kameny na katedrály nikdy nevrhali ti, kdo žili v dřevěných chaloupkách s hliněnou podlahou, ale ti, kdo žádnou katedrálu nikdy nepostavili a doma se procházeli po mramoru. Jen takoví lidé totiž dokážou podmanivému kouzlu katedrál odolávat a nikdy jim nesednou na lep.
Dříve lidé soudili, že je lepší doma žádný zvláštní přepych nemít a svou touhu po kráse a velikosti ukojit v městském dómu. Dnes už jsme moudřejší, neboť si uvědomujeme, že každému prostředí náleží určitá funkce. Dům Boží má hlásat evangelijní chudobu, zatímco lidská touha po štěstí a jasu nachází své nejdokonalejší vyjádření v hygienických zařízeních lesknoucích se chromem a obložených krásnou keramikou.
Triumfalisté se však především dovolávali Bible: ve starých evangeliích marnotratnou Marii, která utratila tři sta denárů jen kvůli Kristu, kárá ze všech apoštolů jen Jidáš, podlý a vypočítavý muž bez kouska citu. Z našeho zlomku je však jasně patrné, že staré vyprávění je proti Jidášovi zaujaté. Ve skutečnosti Mistr názor svého nejopatrnějšího, nejrozvážnějšího a nejsoucitnějšího učedníka sdílel. Dobře, Jidáš ho později zradil, ale – jak nás učí dnešní ekumenická otevřenost – kvůli jedinému přehmátnutí přece nemůžeme odsuzovat všechny jeho myšlenky a skutky.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
***
Jemné upozornění
Četba této knížky představuje určité nebezpečí. Použití ironie v sobě totiž vždy skrývá jednu neznámou: není vyloučeno, že budeme špatně pochopeni. Slovníky uvádějí, že ironie je ukrývání vlastních myšlenek za slova znamenající opak toho, co máme na mysli, přičemž se pravý význam naznačí tónem řeči. Ten, kdo tohoto řečnického prostředku využívá, se na čtenářovu inteligenci nevyhnutelně spoléhá o něco víc, než je zdrávo. Myslím však, že když čtenáře upozorníme předem, není třeba se znepokojovat.
kardinál Giacomo Biffi
