Církev v měnícím se světě

Společnost, v níž žijeme, se v posledních padesáti letech pronikavě změnila a mění. Rychlost změn zřejmě nemá v historii obdoby. Návrat do minulosti ale nemůže být programem života současné církve.

Poznávání znamení času

Společnost, v níž žijeme, se v posledních padesáti letech pronikavě změnila a mění. Rychlost změn zřejmě nemá v historii obdoby. Pro sebepochopení církve a jednotlivých křesťanů, pro organizaci života církve a pro pastorální teologii a pastorační praxi má rozpoznávání těchto změn zásadní význam. Nejde zde o prosté a laciné přizpůsobení požadavkům a názorům, které ve společnosti převládají. Jde, stručně řečeno, o „poznávání znamení času“, aby bylo možné na ně odpovídat ve smyslu evangelia. Jinak by církev reagovala víceméně na fikci, ne na skutečnost, a odpovídala by na otázky, které nejsou kladeny. Vzhledem k bohatosti minulosti a k určité setrvačnosti ve zvycích by ovšem bylo a je možné, aby se církev a křesťan takříkajíc zabývali sebou samými a svět ponechávali jeho osudu. Je to ale vzhledem k úkolu, který dal Ježíš svým následovníkům, nežádoucí.

Naše společnost není ateistická, ale ani křesťanská

Euroamerická civilizace se považovala – a mnozí ji stále považují – za civilizaci křesťanskou. Je pravda, že křesťanství po staletí tuto civilizaci zušlechťovalo, že řada dnes samozřejmých věcí, jako je například úcta k člověku, jsou deriváty křesťanství. Ale je také pravda, že by bylo nepoctivé tvrdit, že všichni nebo velká většina uvěřili a věří v Pána Ježíše, natož že by přijali za vlastní křesťanskou etiku jako celek a jí se v podstatě řídili. A jeden z plodů křesťanství, totiž respektování osobní důstojnosti člověka, které se projeví mimo jiné jeho osobní svobodou, je u mnohých užito přímo k odmítnutí křesťanské víry.

V čase koncilu se ještě mohlo zdát, že v Evropě jde o křesťanskou civilizaci, ve které chtěla církev působit srozumitelně jako její samozřejmá součást. Dnes se namnoze ukazuje, že euroamerická civilizace je sice ve své paměti křesťanstvím ovlivněna, ale křesťanství se v ní spíš jen vyskytuje, není zásadní vůdčí silou, která by byla větší částí společnosti akceptována. A jak bude dále ukázáno a rozvedeno, naše společnost není v pravém slova smyslu ateistická – je „necírkevní“; není v pravém slova smyslu ateistická, ale není ani křesťanská. Je spíš, jak už jsme uvedli, „náboženským jarmarkem“.

Mladší generace vnímá minulost spíš jako kuriozitu

Křesťanství je v evropské společnosti bez ohledu na procenta pokřtěných nebo ke křesťanství se hlásících spíš kognitivní menšinou. To se projevuje například v jen částečném úspěchu snah zajistit úctu k životu od početí po smrt. Eutanázie je mnohými lidmi v takzvaných křesťanských zemích akceptována a její provádění je legalizováno navzdory protestům biskupských konferencí (např. Belgie, Kanada apod.).

Myšlenka, že by se Evropa měla rozpomenout na své křesťanské kořeny, je krásná, ale střízlivě viděno víceméně nereálná. Pokud jde o osobní život člověka, nemá se už v Evropě mnohý na co rozpomenout, protože se s křesťanstvím v jeho esenciální formě nepotkal. A pokud by mělo jít o nějaké společenské rozpomenutí, které by ovlivnilo životy lidí, musel by k tomu být silný motiv. Navíc – žijeme v mentalitě, kde nové je automaticky považováno za lepší, protože to ve světě techniky a technologií zpravidla tak je, a staré je opouštěno, pokud vůbec poznáno. Dá se říci, že v současném životě v Evropě i v obou Amerikách trvá určité přerušení v oblasti kultury, víry a morálky.

Mladší generace se necítí být zavázána k pokračování v životních cestách, názorech a zásadách rodičů a prarodičů a minulost ji zajímá spíš jako kuriozita nebo zpestření současnosti, ne jako skutečnost, na kterou je třeba navázat. U některých mladých lidí se setkáváme s jakýmisi restaurativními tendencemi, které ovšem vedou spíš do ghetta, ve kterém je možno takříkajíc „v chráněném prostoru“ pěstovat věci minulé, ale není to výbava pro užitečný dialog se současníky, natož ukazatel směru, kudy lze jít dál.

Programem církve nemůže být návrat do minulosti či odmítání současnosti

V minulém lze mnohdy nacházet inspiraci pro současnost a budoucnost, ale návrat do minulosti nemůže být programem života současné církve.

Podobně nemůže být nosným programem církve pouhé odmítání, ne-li zatracování či míjení toho, co se v současnosti křesťanovi nelíbí. Nelze jistě zdaleka se vším okolo nás souhlasit, ale to, na co v současnosti narážíme, a i to, co právem odmítáme, je možné a nutné vnímat také jako výzvu. Nikoli jen jako výzvu k protestu či stížnosti, ale výzvu k pozitivní reakci či odpovědi vycházející z evangelia.

Aby byly reakce adekvátní, musejí vyrůstat z dobrého poznání současnosti a z dobrého porozumění evangeliu. Je namístě uznat, že být věřícím křesťanem je v současné společnosti spíš „nenormální“, ač je tu křesťanství pro všechny a bylo ještě ne tak dávno recipováno většinou. Ta „nenormálnost“ ovšem není důvodem k pýše ani k malomyslnosti. Je to v zásadě důsledek skutečnosti, že se křesťanská víra v podstatě nedědí, ale je výsledkem člověkem přijatého a rozvíjeného vyvolení. Zároveň je třeba vidět a uznat, že křesťan sdílí s ostatními lidmi mnohé. On i oni jsou stvořeni k obrazu a podobenství Božímu, on i oni v sobě nesou bohatost svého lidství atd.

Nutná korekce v pastorální teologii a v pastorační praxi

Adekvátní a užitečná odpověď na současný stav vyžaduje určitou korekci i v pastorální teologii a v pastorační praxi. Někteří to odmítají, jiní v tom vidí nutné realizování zásadních impulzů koncilu. Objevuje se i podezření z pouhé přizpůsobivosti, což by bylo oprávněné, pokud by šlo jen o získání dalších sympatizantů církve bez obrácení. Adekvátní reakce a změny v pastorální teologii a pastorační praxi vyžadují trvalou reflexi tradované nauky a trvalou reflexi života církve a společnosti, reflexi vyznačující se mimo jiné nemalou pokorou.