V dětství zakusil odmítání,
uzavřel jsem se tedy před druhými
V mém životě bylo období, kdy jsem si myslel, že mohu žít bez lásky. Protože jsem v dětství zakusil odmítání, už jako malý jsem svůj život uzavřel před druhými lidmi. Došel jsem k závěru, že mohu svůj život prožít izolovaně, bez pomoci kohokoliv jiného. Lidi jsem vnímal jen jako původce bolesti, tak jsem se rozhodl držet si je od těla.
Můj otec byl stejný. Patřil ke generaci, kterou zasáhla druhá světová válka a která se se životem těžce potýkala. Věděl, co znamená probojovávat se ekonomickou tísní bez jakékoliv pomoci. Byl to „člověk, který přežil“. Uzavřel své srdce lásce, aby necítil bolest, která pulsovala v jeho duši. A tuto bolest mi předal jako nějakou dědičnou chorobu. Emocionální odtažitost se stala součástí mé osobnosti.
Zamlouvalo se mi,
že jsem všechno zvládal sám
Ve dvanácti letech jsem se rozhodl, že nebudu nikoho potřebovat. Ve dvaceti čtyřech letech jsem byl kapitánem vlastní rybářské lodi. Byl jsem silný, věřil jsem si a držel jsem si lidi od těla. Zamlouvalo se mi, že jsem všechno zvládal sám. Má nezávislost činila z každého člověka potenciální hrozbu či nepřítele.
Naučil jsem se být úspěšný, postarat se o rodinu a budovat si dobrou pověst. Zbožňoval jsem, když se mě někdo zeptal: „Člověče, jak jsi to dokázal? Jak se ti povedlo přežít takovou bouřku? Jak jsi mohl na oceánu přežít tolik dní?“ Nepotřeboval jsem důvěrnost s někým druhým. Byl jsem jen já a moře. Protože jsem nedokázal navazovat zdravé vztahy, navázal jsem se na oceán a na svou kariéru rybáře. A když jsem pak uvěřil, stále jsem nevěděl, jak zdravé vztahy navazovat, a začal jsem proto hledat nějakou náhražku lásky. Našel jsem ji ve službě.
Stavíme si hradby, které nás mají chránit
před druhými a před bolestí z dalšího odmítnutí
Nic není snazšího jako klamat sám sebe. Myslel jsem si, že v lásce jde o to, co děláme. Myslel jsem si, že když na lidi udělám úžasný dojem a budu úspěšný ve světském slova smyslu, mohu získat uznání, po kterém jsem toužil. Nevěděl jsem, že v lásce nejde o to, co děláme, ale o to, kdo jsme a jestli dokážeme druhé přesvědčit o své lásce k nim…
Z nedostatku projevené lásky rodičů nebo proto, že jsme v minulosti v nějaké podobě zakusili odmítnutí, si vymezujeme hranice a stavíme hradby, které nás mají chránit před druhými a před případnou bolestí z dalšího odmítnutí. To je překážka, která nám znemožňuje prožívat důvěrné společenství s Bohem a zdravé vztahy s druhými.
"Bůh nás nemiluje, dokud
nepodáváme dostatečně dobrý výkon..."
V jádru tohoto strachu se skrývá klam. Milovat je pro nás těžké, protože jsme uvěřili lži a lživé představě o Bohu. Nepřítel, který je v Janově evangeliu popsán jako „otec lži“ (Jan 8,44), nám o milující povaze Otce neustále lže. Náš protivník nám říká, že Bůh nás nemiluje, dokud nepodáváme dostatečně dobrý výkon, kterým si jeho lásku zasloužíme.
Nedopusťte, abyste kvůli výmluvám na minulá zranění či zneužívání přišli o radost z hlubokého, důvěrného společenství svých vztahů. Dovolte svému Otci, aby se dotkl hlubin vaší duše a naplnil vaše srdce svou láskou tak, že bude z vašeho srdce přetékat a zasáhne všechny ve vaší blízkosti.
