Napsal jste knížku o přípravě na manželství. Co je v této přípravě podle vás zásadní?
Při přípravě je třeba s těmi lidmi mluvit a vnímat, jak se pro manželství rozhodují a zda to mají oba podobné. Někdy potřebují slyšet i to, o čem už jsem mluvil – že druhého nepřevychovají. Když si berou bordeláře, tak z něj pořádník nebude. Když to jde, je dobré s nimi mluvit o tom, jakou zkušenost s manželstvím mají ze své rodiny a co z toho vyvozují. Může se tam skrývat třeba velmi chatrné rozhodnutí pro manželství, protože ho doma nezažili, nebo třeba vůle dělat všechno úplně jinak, než jak to viděli u rodičů. Vstupovat do manželství s tím, že nejsem pro něco, ale proti něčemu, ale také není nejlepší.
Na stará kolena se mi ukazuje, že při přednáškách sice mohou zaslechnout něco, co je zaujme a pomůže jim – míra je velmi různá, ale zásadní je, aby oni dva mohli při přípravě o řadě věcí mluvit. Jen oni dva spolu. Potvrzuje se mi to, jak na valentýnských akcích tady na Vyšehradě, tak při přípravách, které jsou v Pastoračním středisku v Dejvicích. V reflexích často zaznívá, že se během svého povídání dostali k věcem, o kterých předtím dost nemluvili. To je moc důležité, bez toho se ve vztahu může skrývat řada časovaných bombiček. A všichni potřebují slyšet, že láska není šimrání pod frňákem, ale pěkná dřina. Platí tu hezké české přísloví: „Chcete-li někoho vychovat, začněte jeho babičkou.“ Samozřejmě nezměníme to, z jakých poměrů vycházejí a co si nesou, ale v lepším případě jim můžeme pomoci, aby s tím pracovali a využili to ve svůj prospěch. Aby si dobré věci přivlastnili a s těmi nedobrými něco udělali. Přípravy dělám rád, jsou užitečné, ale není možné žít v iluzi, že všechno změní. Lidé na ně přicházejí už zformovaní vším možným. Někdy dnes připravujete lidi, kteří spolu – já říkám „v bázni Boží“ – už pět, šest let žijí.
Co po svatbě? Zdá se mi, že péče v prvních letech manželství se párům příliš pastorační péče nedostává.
Myslím, že je tu církev dost bezmocná. Pokud mají ti dva velké problémy už dva, tři roky po svatbě, je to na pováženou. U většiny naopak bývá prvních pět, šest, sedm let bezproblémových. Jedni přátelé mi jako kaplanovi napsali: „Daří se nám dobře, proto jsme ti ani celý rok nepsali.“ To je bezvadná charakteristika. Blbé je, že když se pak problémy objeví, začnou hledat pomoc později, než by bylo potřeba. Je tu i jedna praktická obtíž – mají-li malé děti, jsou jimi blokováni. Je pro ně složité, aby se spolu účastnili nějakých pastoračních akcí. Jsou péčí o děti hodně pohlceni, což nemusí být špatně, ale hodně to omezuje další možnosti. Někdy chtějí pokračovat v aktivitách, které měli před svatbou, a to také dost dobře nejde. Podle teorie i praxe je to zhruba sedmý rok, kdy lze očekávat první větší obtíž. Člověk si vzal do jisté míry svou představu, a teď už vidí realitu. A musí se s ní vyrovnat.
Je blbé, když se k manželům dostaneme až v rozvinutých obtížích a někdy už není namístě otázka, co dělat, ale zda vůbec lze ještě něco dělat. Mnoho dobrého udělaly a dělají „Manželáky“ – Manželská setkání. Nikdy nebudou pro všechny, ale díky Bohu za ně. Dobrý je i program Kána, který dělá Komunita Chemin Neuf, nebo program Manželské večery. Ale hodně záleží také na poptávce – pokud manželé nemají zájem, je naivní si myslet, že jim něco vnutím. Největší bolestí je pro mne to, že se k nim nejsme schopni dostat už v počátcích problémů. Jestliže přijdou až tehdy, kdy už jejich manželství umřelo, dá se s tím jen velmi těžko něco dělat.
