Duchovní doprovázení (nebo také vedení, jak se dřív říkalo) umožňuje lépe se na cestě orientovat a pomáhá dostat se bezpečně dál. Doprovázení se může dít různými způsoby, ať už jsou to přímé osobní rozhovory, nebo subtilnější formy, jako je četba, přednášky a jiné. Autor, kterého nemusíme znát osobně, k nám tak promlouvá v konkrétní situaci současného úseku naší cesty.
A pak existuje dlouhodobé doprovázení učitelem nebo mistrem. I toto doprovázení může mít různou podobu. V kontemplaci probíhá obvykle během kurzu, který je intenzivní a kde vnitřní proces dosahuje větší hloubky. Zde je potom doprovázení důležité a mnohdy i nutné.
Jindy jsou zase fáze, kdy žijeme svůj každodenní život a kdy kontakt není tak nutný. I tehdy je dobré ale vědět, že kdybychom potřebovali pomoc nebo radu, je tu někdo, na koho je možné se obrátit. Už samo toto vědomí mnoha lidem pomáhá. Jdou svou vlastní cestou s větším klidem a důvěrou. Zůstává tu vnitřní spojení mezi doprovázeným a doprovázejícím, které je možné si v nejrůznějších situacích uvědomit a najít v něm podporu a pomoc.
Smyslem doprovázení je tedy pomoc, a nikoliv vytváření závislosti nebo přebírání odpovědnosti za druhého.
Musí být zřetelné, že ten, kdo doprovází, jde svou cestou upřímně a využívá k tomu všech svých sil. Duchovní život, ke kterému vede, se v něm má zrcadlit tak, aby to pro doprovázeného bylo vnímatelné.
Doprovázený rozhoduje, zda je schopen dostat se z temných situací svého života sám, nebo jestli potřebuje pomoc. Je to podobné jako s lékařem. Neběháme za ním s každou maličkostí, ale zároveň je důležité, abychom k němu mohli jít, když bude třeba. Rozhovor s doprovázejícím je důležitý, když si sami nevíme rady nebo jsme velmi nejistí. K takovým situacím patří krizové situace, které jsou spojeny se silnými emocemi, nebo důležité a dosud nezpracované zážitky z minulosti.
Pomoc zvnějšku může být důležitá tehdy, kdy je třeba vyjasnit situaci, povzbudit nebo upozornit na něco, co doprovázený nevidí. Někdy pomůže jen upozornění, že se jedná o pozitivní proces. Důležité může být i vědomí, že je tady někdo, kdo na mě myslí, je ochoten mi naslouchat a podporuje mě a že nejsem se svým problémem sám.
Respekt doprovázeného vůči doprovázejícímu a jeho pokynům nikoho nezbavuje poslední odpovědnosti za vlastní duchovní cestu. Když nám doprovázející něco řekne, je důležité, abychom si to vzali k srdci. Zároveň máme také schopnost vlastního úsudku a vlastní svědomí.
Samozřejmě je nutná určitá morální vyspělost doprovázejícího. Každý doprovázející se má snažit žít, co učí. Nemusí to ale znamenat, že už má hotovo a že je ve všem dokonalý. Každý člověk má možnost změnit se k lepšímu. Dějiny lidstva jsou plné takových příkladů. Jakub ve Starém zákoně byl maminčin mazlíček, oklamal otce a připravil bratra o dědictví, a Bůh mu přesto předal dědictví. Petr po několika letech učednictví lhal a zapřel svého mistra. O pár dnů později mu bylo řečeno: „Jsi skála a na té skále postavím svou církev.“ Nikdo není pro druhé vzorem ve všem, po celý život a ve všech situacích, nýbrž jen v určitých dobách nebo okamžicích. Je důležité, aby ten, kdo vede druhé, na sobě dál pracoval.
