Co konkrétně křesťanství může nabídnout naší společnosti

Pokud hledáme cesty a formy pastorace odpovídající potřebám současné společnosti, je potřeba si klást otázku, jaká je úloha křesťanství v dnešní době. Co tedy do dnešního světa a doby může křesťanství vnášet?

Víra

Víra jako jednání člověka a zároveň obsah této víry jsou pro křesťanství zásadními skutečnostmi. Naproti tomu se v postmoderním chápání dostávají do popředí názory, podle nichž se nemají jednotlivá náboženství vyvyšovat jedno nad druhé, protože každé je pokládáno za dílčí odpověď na absolutní skutečnost Boží. Pro zastánce těchto názorů potom nemá velkou cenu ani diskuse o náplni věrouky. Jakkoli se zdá, že tento postoj vede k velké toleranci, může také vést k lhostejnosti nebo k přetěžování jednotlivce množstvím neuspořádaných náboženských podnětů a témat.

Křesťanství zde nabízí uspořádanou, veřejně přístupnou a systematicky zpracovanou věrouku. Předkládá tedy konzistentně uspořádaný souhrn jako alternativu k fantaziím a libovolným kombinacím. Poskytuje víc než jen zážitky, kulturní doplněk, ozvláštnění důležitých chvil. Je zřejmé, že tato nabídka křesťanství je zajímavá jen pro toho, kdo toto „víc“ hledá. Konzumentům zážitků, kulturních doplňků a svátečních rituálů se nabídka uspořádané křesťanské věrouky zdá spíš nadbytečná.

Morálka

Morálka, kterou křesťanství hlásá, je mnohdy kamenem úrazu už pro nejednoznačnost, s jakou k ní sekulární společnost občas přistupuje. Křesťanství je totiž mnohdy žádáno, aby bylo strážcem obecné mravnosti, aby alespoň naučilo děti nelhat a nekrást, na druhé straně mu je vyčítáno, že svými morálními požadavky vstupuje do životů jednotlivce.

Obecně lze říci, že křesťanská morálka je v řadě ohledů vytěsňována nebo přímo vykazována z veřejného života, zejména tam, kde se zdánlivě jedná jen o svobodu jednotlivce (otázky sexuality, eutanazie apod.). Jenže tato morálka je ztělesněním úcty k člověku v jeho časném i věčném určení, a ne jen jeho svobody. Straní stabilní rodině, nenahraditelnému základu dobrého růstu dalších generací, a straní životu odmítáním potratu i eutanazie. Křesťanská morálka – není-li realizována jako totalitně uplatňovaný nárok na všechny občany, ale je-li dosvědčována životem i slovem křesťanů – má pro společnost stabilizační a pedagogický význam, i když je částí veřejnosti odmítána.

Spiritualita

Spiritualita  je pojem moderní až módní, současně ale velmi široce a tedy ne příliš přesně definovaný. Často se dnes konstatuje rostoucí zájem lidí o spirituální otázky. Zejména vzdělaný člověk si mnohdy uvědomuje, že v modernizačním procesu, ovlivněném zejména pokrokem techniky a technologie, dospívá k určité hranici, za níž nenachází hlubší smysl života ani jeho větší kvalitu. Proto se ptá.

Někdy hledá jen mimořádné, mysteriózní zážitky, jindy skutečnou spirituální hloubku. Zdá se, že zvýšený zájem o východní meditace a duchovní i pseudoduchovní nauky všeho druhu je také důsledkem malé nabídky skutečných duchovní programů a „prostorů k životu“ ze strany křesťanů, případně důsledkem jejich malé pozornosti k pěstování skutečných duchovních hodnot a schopností. Přitom by zde bylo z pokladu života křesťanského Východu i Západu mnoho co nabídnout. Ovšem jen v případě, že křesťané sami nepropadnou buď povrchnosti či otupělosti, nebo obecnému aktivismu, který se vyčerpá touhou po vlastní výkonnosti. Je třeba zdůraznit, že křesťanská spiritualita není myslitelná bez základu, z něhož vyrůstá, a tím je víra v Ježíšovo poselství, dovršené jeho smrtí a zmrtvýchvstáním. Proto člověk hledající spiritualitu jakožto „životní doplněk“ sáhne spíš po (pseudo)náboženských praktikách než po mystice sv. Jana od Kříže, která bez základu opravdové víry v Krista a jeho evangelium není možná.

Sociální spravedlnost

Sociální spravedlnost – toto sousloví může znít mnoha lidem stále jako výraz z komunistického nebo socialistického slovníku. Požadování sociální spravedlnosti je ale součástí sociální nauky církve. Nelze ji ovšem zaměňovat s rovnostářstvím.

Sociální učení církve, které chce napomoci sociální spravedlnosti, vybízí k takovému uspořádání společnosti či jejích mechanismů, v němž by handicapovaní lidé nebyli bezbrannými oběťmi těch, kdo jsou v postavení výhodnějším. Vychází z úcty k člověku, z respektování jeho základních potřeb a z přesvědčení, že svět byl stvořen pro všechny a jeho dobra jsou tedy určena všem, ne jen některým. Také proto se chce ujímat těch, kdo v soutěži výkonnosti, schopností a výhodnosti pozic z nejrůznějších důvodů zaostávají. Je však třeba zdůraznit, že úsilí o sociální spravedlnost a koncepty k jejímu dosažení nelze zaměňovat se sociálními programy. Sociální programy jsou určité organizační konstrukty, jejichž realizace je v podstatě závislá na legislativě a na množství financí, které jsou k dispozici. Sociální spravedlnost je plodem mnohem širšího chápání i snažení. Hlas církve v této oblasti je jedinečný mimo jiné tím, že nevychází jen z požadavku práv člověka na život a na svobodu, ale má ve svém základu křesťanskou antropologii. Ta vnímá jedinečnou hodnotu každého člověka, vyplývající zejména z toho, že je stvořen k Božímu obrazu a vykoupen Kristem. Z této hodnoty potom vyrůstá i požadavek úcty k člověku a jeho životu, což je požadavek širší a náročnější než snaha o zajištění osobní svobody.

Křesťanská výchova

Křesťanská výchova  je i lidmi mimo církev občas požadována pro děti a mládež jakožto výchova k základním lidským kvalitám. To je na jedné straně lichotivé, současně to ale zavdává příčinu k nedorozuměním.

Opětovně totiž zakoušíme, že člověka nelze vybavit křesťanskými zásadami a hodnotami pouhým vyučováním bez rozvíjení osobní víry, jen prostým předáváním poznatků. Není to stejné, jako když člověka vybavíme například gramotností. Gramotným se člověk může stát i bez vztahu k tomu, co se mu předkládá ke čtení nebo psaní, ale křesťanem se bez navázání osobního vztahu k Bohu nikdo stát nemůže. A není-li člověk vybaven vírou a plody vykoupení, které mu víra zprostředkovává, sotva může žít jako autentický křesťan. Křesťanská výchova má své pravé místo na poli víry.

Charitativní služba 

Charitativní služba  církví je činností, která je zřejmě v celé společnosti přijímána s nejmenšími rozpaky a s nejmenším odporem. Občas se z toho vyvozuje, že církev má sloužit především v tomto smyslu, a existují také snahy právě takto církev na veřejnosti prezentovat. Ovšem církev není všeobecně dobročinnou servisní organizací, ale společenstvím lidí, vědomým si svého bohatství, které přijalo od Boha pro dobro světa.

Tímto bohatstvím je primárně spása, Boží království, které se člověku otevírá a křesťané ho hlásají a svědčí o něm. Z tohoto bohatství vyrůstá láska k bližnímu a ochota nasadit se pro něho, i když z toho neplynou žádné výhody. Nelze ale popřít ani zapomenout, že křesťané nejsou jedinými lidmi, kteří svým bližním nezištně pomáhají. Jsou ale jedineční ve svém svědectví Kristu a ve své existenci, která je založena v přijetí daru spásy, tedy v Božím odpuštění a obdarování. Tím je také dána specifická hodnota křesťanské charitativní služby, která se ovšem po stránce odborné úrovně nemá nijak lišit od standardů ve společnosti obecně platných.

Tento neúplný přehled úloh křesťana ve světě chce připomenout mnohotvárnost významu křesťanské existence, kterou rozhodně nelze redukovat jen na realizaci „náboženských potřeb“ jedince.