Antonio Spadaro: „Jak chápete službu všeobecné církvi, ke které jste byl povolán, ve světle ignaciánské spirituality? Co znamená pro jezuitu být papežem? Jaký bod ignaciánské spirituality vám nejlépe pomáhá plnit tuto službu?“
Papež František: „Rozlišování. Rozlišování je jedna z věcí, která svatého Ignáce vnitřně zaměstnávala nejvíce. Pro něho je nástrojem zápasu o stále dokonalejší poznání a důslednější následování Pána. (…)
Toto rozlišování si vyžaduje čas. Mnozí se například domnívají, že změny a reformy se dají uskutečnit v krátké době. Já si naopak myslím, že je vždycky zapotřebí času, aby se daly položit základy opravdové, účinné změny. A to je čas rozlišování. Někdy nás zas rozlišování vede k tomu, abychom okamžitě uskutečnili něco, co jsme zpočátku plánovali udělat až později. To se stalo v těchto měsících také mně. K rozlišování vždycky dochází v Pánově přítomnosti tak, že vnímáme znamení, nasloucháme tomu, co se děje, i cítění lidí, zvláště chudých. Moje rozhodnutí – i ty, které souvisí s běžným životem, jako je požívání běžného automobilu –, souvisí s duchovním rozlišováním, jež odpovídá na požadavky, které vycházejí z věcí, od lidí, z četby znamení doby. Rozlišování v Pánu mne vede v mém způsobu vedení církve.
Naopak nedůvěřuji rozhodnutím, přijatým bez rozmyslu. Nikdy nedůvěřuji prvnímu rozhodnutí, tedy první věci, která mě napadne, když mám něco rozhodnout. Většinou je to chybná volba. Musím čekat, vnitřně hodnotit a dopřát si potřebný čas. Moudré rozlišování vyvažuje nevyhnutelnou dvojznačnost života a umožňuje najít ty nejvhodnější prostředky, které nejsou vždycky totožné s tím, co se jeví jako velké nebo mocné.
Hledat a nalézat Boha ve všech věcech
Podstatou ignaciánské spirituality je hledat a nalézat Boha ve všech věcech.
Antonio Spadaro se papeže ptá: „Jak je možné hledat a nacházet Boha ve všech věcech?“
Papež odpovídá: „Existuje totiž pokušení hledat Boha buď v minulosti anebo v budoucnosti. Bůh je zajisté v minulosti, protože je ve stopách, které zanechal. A je také v budoucnosti jakožto příslib. Ale takříkajíc »konkrétní« Bůh je dnes. Proto nám nářky nikdy, nikdy nepomohou nalézt Boha. Dnešní nářky nad tím, kam se ubírá »barbarský« svět, někdy vedou k tomu, že se v církvi rodí touhy po pořádku, chápaném jako pouhé zakonzervování, jako pouhá obrana. Ne! Boha je třeba potkávat v současnosti.“
„Bůh se projevuje v historickém zjevení, v čase. Čas zahajuje procesy, prostor je krystalizuje. Bůh se nachází v čase, v probíhajících procesech. Není dobré dávat přednost prostorům moci před dobami trvání procesů, byť jsou tyto doby někdy dlouhé. My musíme spouštět procesy, spíš než obsazovat prostory. Bůh se projevuje v čase a je přítomen v dějinných procesech. Proto máme dávat přednost takovým formám jednání, z něhož se rodí nové dynamiky. A to vyžaduje trpělivost, čekání.“
„Potkáváni Boha ve všech věcech není nějaké empirické objevování. Když toužíme po setkání s Bohem, chtěli bychom jej koneckonců ihned empiricky uchopit. Tak ale není možné potkat Boha. Člověk potkává Boha v lehkém vánku, jak to zakusil prorok Eliáš. Smysly, které zakoušejí Boha, svatý Ignác nazývá »duchovními smysly«. Ignác vyžaduje duchovní otevřenost pro setkání s Bohem, která je něčím víc než pouze ryze empirickým přístupem. Potřebný je kontemplativní postoj: je to schopnost vnímat, že člověk se ubírá dobrou cestou pochopení a zalíbení ve věcech a situacích. Znamením toho, že jsme na dobré cestě, je hluboký pokoj, duchovní útěcha, Boží láska a schopnost vidět všechny věci v Bohu.“
„Jestliže potkáváni Boha ve všech věcech není nějaké »empirické objevování, namítne Spadaro, „a jestliže se tedy jedná o cestu četby dějin, můžeme se taky dopustit chyb…“
Papež reaguje: „Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech vždy zůstává jistá zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku. To je podle mne důležité vodítko. Má-li někdo odpovědi na všechny otázky, je to důkaz, že Bůh s ním není. Znamená to, že je falešným prorokem, jenž využívá náboženství pro sebe. Velcí vůdcové Božího lidu, jako Mojžíš, vždy nechávali prostor pochybnosti. Musí se nechávat prostor Hospodinu, ne našim jistotám. Je třeba, abychom byli pokorní. Nejistota je přítomná v každém opravdovém rozlišování, které je otevřeno potvrzení v podobě duchovní útěchy.“
„Rizikem při hledání Boha ve všech věcech je tedy snaha všechno hned přesně vyjadřovat a s lidskou jistotou a arogancí říkat: »Bůh je zde.« Tak nalezneme pouze boha podle svých představ. Správný postoj je augustinovské: hledat Boha, abychom jej nalezli a nalézat jej, abychom jej neustále hledali. Hledání je často tápavé, jak to čteme v bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Je třeba vrátit se k 11. kapitole Listu Židům. Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Všichni naši předkové ve víře umřeli a pouze zdáli zahlédli zaslíbená dobra… Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno. Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět… Je třeba pustit se do dobrodružství, které tkvi v tomto: hledat setkání, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal.“
„Bůh je totiž první, Bůh je vždy první. Bůh nás předchází. Bůh je tak trochu jako mandloňový květ z tvé rodné Sicilie, Antonio, květ, který kvete jako první. Čteme to u Proroků. Boha tedy potkáváme na cestě, když kráčíme. Zde by mohl někdo namítnut, že je to přece relativismus. Je to relativismus? Je, když se to špatně pochopí jako nějaká forma neurčitého panteismu. Není, pokud to chápeme v biblickém smyslu, podle něhož je Bůh vždycky překvapením a tedy nikdy nevíš, kdy a jak jej nalezneš. Ty totiž nejsi tím, kdo stanovuje čas a místo setkání s ním. K setkání je potřebné rozlišování. Proto je rozlišování tak zásadní.“
„Je-li křesťan restauracionista, legalista a chce-li mít všechno jasné a jistá, pak nic nenalezne. Tradice a vzpomínka na minulost nám mají pomáhat k tomu, abychom měli odvahu otevírat Bohu nové prostory. Kdo v současné době stále hledá disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k věroučné „jistotě“, kdo se umíněně snaží obnovovat zašlou minulost, ten má statickou a regresivní mentalitu. Tímto způsobem se z víry stává pouze jedna z mnoha ideologií. Já mám jednu dogmatickou jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby. Bůh je v životě každého jednoho. I když byl něčí život katastrofou, i když je rozbitý neřestmi, drogami nebo čímkoliv jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě. I když je život člověka polem plným bodláčí a plevele, vždy je v něm i prostor, na němž může vyklíčit dobré semeno. Je třeba důvěřovat Bohu.“
