Křesťanští kazatelé to zamlčují svými lyrickými výlevy
o jakési imaginární nebeské blaženosti
Kristus neslibuje jiný život až po smrti, ale svým vzkříšením se navrátil do života, který právě prožil na zemi, aby se tak všechno, co zde udělal a miloval, stalo věčným. A takovou věčnou hodnotu slibuje i našemu životu. To je něco naprosto jedinečného, co se nikde jinde nevyskytuje. Křesťanští kazatelé to ale zamlčují svými lyrickými výlevy o jakési imaginární nebeské blaženosti.
Věčnost není skokem
do neznámé budoucnosti
Věčnost není skokem do neznámé budoucnosti, ale je návratem všeho dobrého z minulosti a přítomnosti. Ve vatikánské kapli Redemptoris Mater jsme to znázornili jako věčnou liturgii, spojenou s anamnezí Kristova života – věčnaja pamjať.
Nač by byla historie světa,
kdyby se měla ztratit?
Jako “doporučenou četbu” o těchto tématech podávám při konferencích výklad Tarkovského filmu “Nostalgie”, kde jsou symbolicky vyvráceny neúplné a falešné představy o věčnosti a jsou nahrazeny symbolem věčného návratu všeho dobra. Nač by ostatně byla celá historie světa, kdyby se měla ztratit a nahradit fantastickým obrazem neznámého?
Znovunalezení
všeho ztraceného
Umírání nás provází celý život, tj. pocit, že stále něco ztrácíme, opouštíme. To člověka deprimuje. Smrt, chápaná křesťansky, znamená naopak znovunalezení všeho ztraceného.
