Zásadní otázka: ptáme se my starší spíše "co s mladými", případně "co pro mladé", nebo "co máme udělat sami se sebou"? Co z naší víry v kritických očích mladých lidí obstojí? Co je strhne? Co je pro ně skutečně výzvou k následování? Kritičnost mladých lidí je známou věcí. Můžeme ji přijmout, i když se jí jistě ve všem nepodřídíme.
A můžeme tím i získat, pokud na jejich kritické otázky budeme hledat pravdivé evangelní odpovědi, a to především pro svůj vlastní život.

Setkávání s mladými křesťany v rodině i ve farnosti je samozřejmě náročné. Mám zájem na jejich růstu víry a na dobrém vedení jejich vlastního života a přitom do mnoha věcí v jejich životě nemůžeme účinně zasahovat. Tím větší nároky jsou kladeny na naši víru a důvěru, a to v několika směrech. Především potřebujeme silnou důvěru v Boží péči a vedení, které je účinnější než péče a vedení naše.

Věřit víc Bohu než sobě je podle katechismu celkem snadné, v praktických otázkách života to ale může být pro člověka velmi nesnadné. Dále potřebujeme dát velkou důvěru mladým lidem. Ne v tom smyslu, že bychom lehkověrně věřili, že všechno dobře vyřeší a vždy se v životě dobře rozhodnou. Máme jim dát (v závislosti naší důvěry v Boha) důvěru v to, že je i zamotané a popletené cesty nedovedou vždy a neomylně ke katastrofám, že mnohé z toho, co pokazí, nakonec - třeba velmi obtížně - uvedou do přijatelného stavu. Měli bychom připustit, že se nám mladí možná na dlouhá léta i desetiletí ztratí z očí, ale že to nutně neznamená, že se natrvalo ztratili Bohu, církvi, že je po naději.

Takže: Kolik důvěry jsme jim schopni dát? Kolik důvěry Bohu, který se o ně stará? Jakou míru jejich bloudění s důvěrou uneseme? Jaký význam přisoudíme našemu doprovázení mladých lidí modlitbou?


***

Text celé přednášky Mladí křesťané jako součást farnosti naleznete zde, v hesle "pastorační péče".


***

Další texty k tématu "farnost" naleznete zde