Církev jako pyramida, nebo jako Boží lid?
Co se nám vybaví, když se řekne církev? Často asi především její hierarchická podoba. Je to do jisté míry logické. Vždyť v médiích a ve společnosti vůbec jsou to právě představitelé vedení církve, kteří ji reprezentují. Možná, že kdybychom měli církev nějak nakreslit, načrtneme pyramidu, kde nahoře bude papež, pak biskupové, kněží, jáhnové a v dolním patře laici. Má to svoji logiku a církev takto rozhodně funguje. Ale je to ten jediný a pro dnešní svět skutečně nejvýstižnější obraz církve? Zvláště, když vezmeme v úvahu, že II. vatikánský koncil vnímá církev jako Boží lid?
Každý má v církvi své místo
Církev jistě nemá být náhodným shlukem lidí. Kněží nejsou figurkami na šachovnici nějakého území, s nimiž hýbe jejich biskup. Církev je společenstvím Božího lidu. Tedy společenstvím, které je v silovém poli Boží lásky, které ji uspořádává a orientuje. Jen pod vlivem Ducha svatého může církev vytvářet něco krásného. Každý má v církvi své místo dané Božím povoláním. Křtem se nechávám orientovat silou Božího působení, které ovlivňuje mé životní nasměrování a také vztahy k druhým. Nedá se říct, že jsme všichni na stejné úrovni, ale také se nedá říct, že je někdo výš a někdo níž. Mezi vámi tomu tak nebude, říká Ježíš jasně (srov. Mk 10,43). Každý z nás má své místo, svá charismata darovaná Duchem. Nic z toho ale není jen pro mě, vše se odehrává v kontextu druhých.
Svět a církev se vzájemně potřebují a ovlivňují
Myslím, že je jasné, že mnohé věci v církvi a její struktuře nemohou zůstat takové, jaké jsou. I kdybychom si tuto skutečnost nechtěli připustit, zmenšující se počet kněží nás donutí o tom alespoň trochu začít přemýšlet. Určitě existuje mnoho způsobů pastorace, které rádi používáme a jimiž sami sebe i okolí přesvědčujeme o tom, že se nic neděje a že vše může zůstat tak, jak je. Ať slovy, anebo našim jednáním se můžeme chovat tak, jako by struktury církve byly nezvratitelně pevné a změny všude kolem nás se nás netýkaly. Problém je ale v tom, že tímto postojem se opravdu přestávají církev a svět dotýkat. Ztrácíme kontakt se světem. Stáváme se navzájem cizími a přestáváme si rozumět. Přestáváme se také potřebovat. Avšak na příkladu prvotní církve vidíme, jak moc se svět a církev vzájemně potřebují a ovlivňují. Svět potřebuje církev ke své záchraně. Církev zase potřebuje svět, aby se znovu a znovu učila, co znamená žít evangelium.
Být v kontaktu se světem a nechat se proměňovat Božím slovem
Jak ale církev proměnit? Jak ji otevřít? Jak z ní opět učinit církev vycházející do světa? Pokud má být tato proměna pravdivá a také něčemu užitečná, musí být inspirována dvojím nasloucháním. Jistě světu, do kterého přicházíme. Máme pro něj být srozumitelní, znát ho, vědět, čím dnešní svět, který spolu vytváříme, žije. Rozumět jazyku dnešního světa a dokázat jím také mluvit.
Pro obrodu struktury církve je ale zásadní, nechat se inspirovat Ježíšem, který ji založil. Vycházející Bůh nutně vyžaduje vycházející církev, která je se světem v kontaktu. Pokud budeme věrni jeho Duchu, bude nás přetvářet tak, abychom byli ve světě tím správným způsobem. Konkrétně to znamená nechat se znovu a znovu proměňovat Božím slovem. Moc a síla Božího slova je tvořivá a nezadržitelná. Tato moc vstupuje do našich dějin a rozumí si s nimi. To jsme viděli už při Vtělení. Boží slovo se dějin nebojí a nestojí mimo. Naopak, vstupuje do nich a proměňuje je.
Jít poctivě a s odvahou za Ježíšem
Nechávat si rozbít naše schémata nezadržitelnou svobodou Božího slova. Mít odvahu dovolit, aby věci nezůstaly tak, jak jsou. Vyjít a nechat za sebou krajinu, kterou jsme už prošli, jít poctivě a s odvahou dále za Ježíšem. Musíme se oddat nezadržitelnému poli Boží lásky a síle jeho slova, aby nás Bůh znovu zorientoval. Vidět církev jako silové pole Boží lásky, ve kterém každý člověk nalézá své jedinečné místo a zároveň se nechává ovlivňovat druhými, je – domnívám se – jedním z kroků, který může otevřít struktury církve a proměnit je v církev opravdu vycházející.
