C.S. Lewis a biblická textová kritika

Mluvím k vám jako ovce ke svým pastýřům - bečím

Následující úvahy vznikly z rozhovoru, který jsem vedl kolem r. 1958 s rektorem anglikánské teologické koleje v Cambridge. Náhodou na stole ležela kniha Aleca Vidlera a já jsem vyjádřil svůj názor na ten typ teologie, který obsahovala. Má reakce byla ukvapená a bezelstná. Slovo dalo slovo, a než jsme skončili, řekl jsem mnohem více, než jsem plánoval, o onom typu myšlení, který, pokud mohu posoudit, nyní převažuje na mnoha teologických fakultách. On pak řekl: „Přál bych si, abyste přišel a řekl tohle všechno mým mládencům  (= bohoslovcům).“

Samozřejmě mu bylo jasné, že o celé té věci téměř nic nevím. Ale jeho záměrem myslím bylo, že byste měli vědět, jak určitý druh teologie působí na nezasvěceného. Ačkoli vám možná nebudu mít co předložit než samá nedorozumění, měli byste vědět, že tato nedorozumění existují. Taková věc se ve vašem vlastním kruhu snadno přehlédne. Mysl lidí, s nimiž se denně setkáváte, byla formována stejným studiem a převládajícími názory jako vaše vlastní. To vás může uvádět v omyl. Neboť jako kněží si samozřejmě budete muset poradit s nezasvěcenými. Koneckonců pro nic jiného tady nejste.

Náležitým předmětem studia pastýřů je ovce, nikoli jiní pastýři – leda okrajově. A běda vám, nebudete‑li kázat evangelium. Nepokouším se být vejcem, které poučuje slepici. Jsem ovce, která říká pastýřům to, co jim může říci jedině ovce. A teď tedy začínám bečet. 

Existují dva druhy nezasvěcených: nevzdělaní a pak ti, kteří jsou určitým způsobem vzděláni, ale ne vaším způsobem. Hlásím se k druhé skupině nezasvěcených: vzdělaných, ne však teologicky vzdělaných. Jak se cítí příslušník této skupiny, to se vám teď musím pokusit říci. Podkopání staré ortodoxie je z části dílem duchovních, kteří se zabývali novozákonní kritikou. Autorita odborníků v tomto oboru od nás někdy vyžadovala, abychom se vzdali velkého množství článků víry, které společně zastávala prvotní církev, církevní otcové, středověk, reformátoři a dokonce i devatenácté století.

První zabečení

Rád bych vysvětlil, co mě k této autoritě činí skeptickým. Prostomyslně skeptickým, jak můžete až příliš snadno vidět. Ale skepticismus je otcem prostomyslnosti. Je obtížné vytrvat v pilném studiu, nemůžete‑li se dobrat žádné důvěry ke svým učitelům. Nejprve tedy, ať už jsou tito lidé jako bibličtí kritikové čímkoli, nedůvěřuji jim jakožto kritikům. Zdá se mi, že jim chybí literární úsudek, že nejsou schopni vnímat samu kvalitu textů, které čtou. Vypadá to jako podivné obvinění vůči lidem, kteří se těmito knihami zabývají celý život. Ale právě v tom může být ta potíž. Člověk, který strávil celé své mládí i dospělost podrobným studiem novozákonních textů a toho, co o nich napsali jiní lidé, jehož literární zkušenost s těmito texty postrádá jakékoli srovnávací měřítko, které může vyrůstat jen z široké, hluboké a bohaté zkušenosti s literaturou obecně, přehlédne na nich, domnívám se, velmi snadno zřejmé věci.

Tvrdí, že vidí zrnko kapradiny, a přitom nevidí slona

Jestliže mi tvrdí, že něco v evangeliu je legenda nebo fantazie, chci vědět, kolik legend nebo fantazií přečetl a jak dobře je jeho estetické cítění vycvičeno, aby je poznal podle jejich chuti; ne kolik let strávil nad tímto evangeliem. Ale raději se obrátím k příkladům. V jednom už velmi starém komentáři jsem četl, že čtvrté evangelium je jednou školou považováno za jakousi „duchovní romanci“, „báseň, nikoli historii“, která má být posuzována podle stejných měřítek jako Nátanovo podobenství, kniha Jonášova, Ztracený ráj „nebo ještě přesněji Cesta poutníka“. Když někdo toto řekne, proč by se měla věnovat pozornost čemukoli jinému, co řekne o kterékoli knize na světě?

Povšimněte si, že považuje Cestu poutníka, příběh, který přiznává, že je snem, a svou alegorickou povahu dává najevo každým použitým vlastním jménem, za nejbližší paralelu.

Povšimněte si, že celá Miltonova epická výzbroj je znevážena. Ale i kdybychom vynechali největší nesmysly a drželi se Jonáše, je to hrubá necitelnost – Jonáš je příběh, v němž najdeme stejně málo byť jen předstíraných historických vazeb jako v Jóbovi, je to příběh groteskní svou nahodilostí a jistě ne bez patrné, ačkoli ovšem vzdělavatelné dávky typicky židovského humoru. Pak se obraťte k Janovi. Čtěte dialogy: ten se samařskou ženou u studny nebo ten následující, o uzdravení slepého od narození.

Podívejte se na jeho obrazy: Ježíš čmárá (smím‑li použít toho slova) prstem do písku; nebo to nezapomenutelné én de nyx ( J 13,3: „byla pak noc“). Četl jsem básně, romance, fantastickou literaturu, legendy a mýty celý svůj život. Vím, jaké jsou. Vím, že tomuto se nic z toho nepodobá. Na tento text lze mít jen dvojí názor. Buď je to reportáž – ačkoli může nepochybně obsahovat chyby – dosti blízká skutečnosti. Nebo nějaký neznámý pisatel druhého století, bez jakýchkoli známých předchůdců nebo nástupců, náhle anticipoval celou techniku moderního, novelistického, realistického vyprávění. Není‑li to pravdivý příběh, musí to být vyprávění tohoto druhu. Čtenář, který to nevidí, se prostě nenaučil číst.

To je tedy mé první zabečení. Tito lidé mě žádají, abych věřil, že dovedou číst mezi řádky starých textů; přitom jsou však prokazatelně neschopni číst (v jakémkoli smyslu, který by stálo za to brát vážně) řádky samotné. Tvrdí, že vidí zrnko kapradiny, a přitom nevidí slona na deset yardů v jasném denním světle.

Druhé zabečení

Teď přichází mé druhé zabečení. Veškerá teologie liberálního typu zahrnuje do jisté míry – a často veskrze – tvrzení, že skutečné Kristovo chování, záměr a učení byly jeho žáky velmi záhy falešně pochopeny a falešně vykládány a že byly znovu objeveny nebo exhumovány teprve moderními učenci. Dávno předtím, než jsem se začal zajímat o teologii, jsem se s touto teorií setkal někde jinde. Když jsem studoval na univerzitě, kurzy starověké filosofie stále ještě ovládala Jowettova tradice. Vedli nás k tomu, abychom věřili, že už Aristoteles nepochopil skutečný smysl Platóna a že novoplatonici jej bezuzdně zparodovali, načež jej znovu objevili teprve modernisté. Když byl objeven, ukázalo se (k velkému štěstí), že Platón byl vlastně po celou dobu anglickým hegeliánem, trochu jako T. H. Green.

 Potřetí jsem se s tím setkal během svých profesionálních studií; každý týden nějaký chytrý student, každého čtvrt roku nějaký hloupý americký profesor objeví jako první na světě, co skutečně znamenala některá ze Shakespearových her. Ale v tomto třetím případě jsem privilegovanou osobou. Revoluce v myšlení a cítění, která se objevila během mého života, je tak velká, že se mentálně řadím daleko spíše k shakespearovskému světu než ke světu těchto nedávných interpretů. Je mi jasné – cítím to v kostech a vím to nad každou pochybnost –, že většina z jejich argumentů je prostě nemožná; obsahují způsob pohledu na věci, který byl ještě v roce 1914 neznámý, tím spíše pak v době krále Jakuba. To mě denně utvrzuje v mém podezření, že totéž platí pro Platóna nebo pro Nový zákon. Myšlenka, že každý člověk nebo pisatel musí být neprůhledný pro ty, kteří žili ve stejné kultuře, mluvili stejným jazykem, sdíleli tytéž obecné představy a nevědomé předpoklady, a přece být srozumitelný pro ty, kteří nemají žádnou z těchto výhod, je po mém soudu absurdní. Je v ní apriorní epravděpodobnost, kterou takřka žádný argument nebo důkaz nemůže vyvážit.

Raději bez zázraků, prosím…

Za třetí u těchto teologů zjišťuji trvalý předpoklad, že zázraky se nevyskytují. Tak tedy každý výrok vložený do úst našeho Pána starými texty, který, pokud by jej skutečně vyslovil, by znamenal předpověď budoucnosti, je chápán jako pozdější vsuvka, vzniklá po události, kterou se zdá předpovídat. To je velmi rozumné, jestliže předem víme, že inspirované předpovědi se nikdy nemohou vyskytnout.

Podobně je rozumné odmítnout obecně všechny pasáže vyprávějící o zázracích, pokud předem víme, že zázraky obecně se nikdy nemohou vyskytnout. Nechci se zde zabývat otázkou, zda je zázrak možný. Chci jen ukázat, že to je čistě filosofická otázka. Učenci jakožto učenci nemluví o zázracích s autoritou o nic větší než kdokoli jiný. Měřítko „Je‑li to zázračné, je to nehistorické“ si do studia textů vnášejí, neučí se mu z textů samotných. Mluví‑li někdo o autoritě, pak i spojená autorita všech biblických kritiků na světě zde neznamená nic. Hovoří o tom prostě jako lidé; lidé očividně ovlivnění a možná nedostatečně kritičtí k duchu doby, ve které vyrůstali. Ale mé čtvrté zabečení – které je také nejhlasitější a nejdelší – má teprve přijít. Celý tento typ kritiky se pokouší rekonstruovat původ textů, které studuje; jaké ztracené dokumenty každý z autorů používal, kdy a kde psal, s jakými záměry, pod jakými vlivy – celý ten Sitz im Leben daného textu. Je to činěno s nesmírnou erudicí a s velkým důmyslem. A na první pohled je to velmi přesvědčivé.

Důkaz z první ruky - většina recenzí je nesena smyšlenými příběhy o procesu vzniku dobré knihy

Musíte mi odpustit, budu‑li teď chvíli mluvit o sobě. Hodnota toho, co řeknu, spočívá v tom, že to je důkaz z první ruky. Co mě předem vyzbrojuje proti všem těmto rekonstrukcím, je skutečnost, že jsem to všechno viděl z opačné strany. Sledoval jsem recenzenty, jak rekonstruovali vznik mých vlastních knih přesně stejným způsobem. Dokud nebudete sami recenzováni, nikdy neuvěříte, jak malá část průměrné recenze je nesena kritikou v přísném smyslu: hodnocením, chválou nebo káráním knihy, která byla opravdu napsána. Většina recenzí je nesena smyšlenými příběhy o procesu vzniku dobré knihy.
 Ze samotných pojmů, kterých recenzenti používají k chvále nebo k pohanění, často vyplývá takový příběh. Chválí určitou pasáž jako „spontánní“ a kárají jinou jako „upocenou“; to znamená, že si myslí, že vědí, že jste tu první napsali „lehkým perem“a nad druhou jste se značně natrápili. Jaká je hodnota takových rekonstrukcí, jsem se naučil na samém počátku své spisovatelské dráhy. Vydal jsem knihu esejů; jeden z  nich byl mému srdci nejdražší, opravdu mi na něm záleželo a vložil jsem do něj silný entuziasmus. A téměř v první recenzi mi bylo řečeno, že to je očividně jediný esej v celé knize, k němuž jsem necítil žádný vztah. Teď se ale nedejte zmýlit. Kritik měl, jak jsem teď přesvědčen, naprostou pravdu v tom, že to je nejhorší esej v celé knize; alespoň se v tom všichni shodovali. V čem se však naprosto mýlil, byl jeho smyšlený příběh o příčinách, které vyvolaly těžkopádnost mého eseje.

To mě tedy vedlo k tomu, že jsem našpicoval uši. Od té doby jsem trochu pečlivěji sledoval podobné smyšlené příběhy o svých vlastních knihách i o knihách svých přátel, jejichž skutečnou historii jsem znal. Recenzenti, ať přátelsky, nebo nepřátelsky naladění, na vás vychrlí množství takových historek s velkým sebevědomím; řeknou vám, jaké veřejné události vedly autorovu mysl k tomu či onomu, kteří jiní autoři jej ovlivnili, jaký byl jeho celkový záměr, k jakému okruhu čtenářů se především obracel, proč – a kdy – všechno udělal. Nyní musím nejprve zaznamenat svůj dojem; tedy něco jiného než to, co mohu říci s jistotou. Můj dojem je, že v celé mé zkušenosti nebyl ani jeden z těchto odhadů v žádném bodě pravdivý; že tato metoda se může vykázat stoprocentní neúspěšností. Čekali byste, že se pouhou náhodou trefí stejně často, jako minou. Ale můj dojem je, že se nic takového neděje. Nemohu si vzpomenout na jediný zásah. Ale protože jsem si nevedl pečlivé záznamy, mé dojmy se mohou mýlit. Myslím však, že s jistotou mohu říci, že podobné dohady se obvykle mýlí.

Zdání klame

A přece by často zněly – pokud byste neznali pravdu – mimořádně přesvědčivě. Mnozí recenzenti prohlašovali, že prsten v Tolkienově Pánu prstenů byl inspirován atomovou bombou. Co by mohlo být pravděpodobnější? Je zde kniha, která byla publikována v době, kdy měl každý plnou hlavu tohoto nešťastného vynálezu; a ústředním bodem této knihy je zbraň, kterou vyhodit by bylo šílenství, avšak použít ji může být osudné. Ve skutečnosti však chronologie vzniku knihy činí tuto teorii nemožnou. Jen o týden později napsal recenzent, že pohádka mého přítele Rogera Lancelyna Greena byla ovlivněna mými pohádkami. Nic by nemohlo být pravděpodobnější.

Tady bychom se jistě měli odmlčet. Rekonstrukce historie textu, pokud se jedná o starý text, se zdá velmi přesvědčivá. Ale člověk se přesto plaví naslepo; výsledky nemohou být ověřeny fakty. Abyste rozhodli, nakolik je metoda spolehlivá, co více si můžete přát než ukázku případu, kde byla tato metoda použita a kde máme k dispozici fakta, jimiž ji můžeme prověřit? Nuže, to jsem právě udělal. A zjišťujeme, že tam, kde je tato kontrola možná, jsou výsledky vždycky nebo téměř vždycky chybné. Můžeme uzavřít, že „zaručené výsledky moderní vědy“, pokud jde o způsob, jímž byla stará kniha napsána, jsou „zaručené“ jen proto, že lidé, kteří znali fakta, jsou mrtví a nemohou se jim vysmát.

Bultmann nikdy nenapsal evangelium

Znamená to tedy, že se odvažuji srovnávat každého zelenáče, který píše recenzi pro moderní týdeník, s těmito velkými učenci, kteří zasvětili celý svůj život podrobnému studiu Nového zákona? Jestliže se ti první vždycky mýlí, vyplývá z toho, že ti druzí si nemohou vést lépe?

Na to existují dvě odpovědi. Jakkoli uznávám vzdělání velkých biblických kritiků, nejsem ještě přesvědčen, že jejich úsudek zasluhuje stejného uznání. Ale za druhé považte, s jak ohromujícími výhodami začíná pouhý recenzent. Rekonstruuje historii knihy napsané někým, jehož mateřský jazyk je stejný jako jeho vlastní; současníkem stejně vzdělaným jako oni, žijícím v jakémsi stejném myšlenkovém a duchovním klimatu. Všechno jim hraje na ruku. Převaha úsudku a píle, kterou jste hotovi připsat biblickým kritikům, by musela být téměř nadlidská, kdyby měla vyvážit skutečnost, že se všude setkávají s obyčeji, jazykem, rasovými zvláštnostmi, náboženským pozadím, kompozičními zvyklostmi a základními předpoklady, které žádný stupeň vzdělání žádnému dnes žijícímu člověku neumožní poznat s takovou jistotou a důvěrností, s jakou recenzent zná ty moje.

A z přesně stejného důvodu, pamatujte, nelze nikdy hrubým způsobem vyvrátit biblické kritiky, ať už vymyslí jakoukoli rekonstrukci. Až se setkají se svatým Petrem, bude nutno diskutovat o naléhavějších věcech. Samozřejmě můžete říci, že takoví recenzenti jsou bláhoví, pokoušejí‑li se uhádnout, jak byl takový druh knihy, který nikdy sami nenapsali, napsán někým jiným. Předpokládají, že jste psal příběh tak, jak by se ho pokusili napsat oni; skutečnost, že by se o to pokusili takto, vysvětluje, proč žádný příběh nenapsali.
Ale jsou na tom v tomto ohledu bibličtí kritikové o mnoho lépe? Dr. Bultmann nikdy nenapsal evangelium. Dala mu zkušenost jeho vzdělaného, specializovaného a nepochybně záslužného života skutečně nějakou moc nahlížet do mysli dávno mrtvých lidí, kteří byli uchváceni tím, co je nutno z každého hlediska považovat za ústřední náboženskou zkušenost celého lidského rodu? Není žádná neuctivost říci – on sám by to připustil –, že ho od evangelistů jistě odděluje mnohem neproniknutelnější bariéra – duchovní stejně jako intelektuální – než jakákoli, která by mohla existovat mezi mým recenzentem a mnou.