V určité fázi svého křesťanského života jsem měl pocit, že se nemůžeme modlit za mrtvé, protože soud přichází hned po smrti. „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství; objeví se podruhé…“ (Žid 9,27-28). Tato slova ale nespecifikují, kdy nastane soud - můžeme to chápat tak, že proběhne současně s druhým příchodem Krista.
Můžeme si navzájem pomáhat, protože skrze křest jsme všichni údy Kristova těla, jak živí, tak mrtví. Náš křest je tak mocný, že stírá rozdíly. (srov. 1 Kor 15,29) Proto můžeme Krista prosit, aby pomohl zemřelým přijmout jeho lásku a odpuštění, jak je nabízí v eucharistii.
Způsob, jakým se Ježíš dotýká zemřelých, které mu přinášíme v modlitbě, je tajemstvím, jenž pochopíme, až s ním budeme v nebi. Víme však, že když se modlíme za mrtvé a oni odevzdají svůj život Ježíši Kristu a naplňují tak jeho vůli, lidé jsou uzdravováni.
Současně existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců. Také ve Starém zákoně nalezneme texty o tom, že v modlitbě můžeme prosit a získat Boží odpuštění pro zemřelé. Např. 2 Mak 12,43-45 nebo Dan 9,20. Víme, že i ti, kteří byli časově nejblíže událostem Nového zákona, se za zemřelé modlili. Během pronásledování se první křesťané ukrývali v katakombách, kde své mrtvé pohřbívali. Na nalezených náhrobcích jsou vytesané prosby o modlitbu. Křesťané si tedy již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu.
Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.
Současně existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců. Také ve Starém zákoně nalezneme texty o tom, že v modlitbě můžeme prosit a získat Boží odpuštění pro zemřelé. Např. 2 Mak 12,43-45 nebo Dan 9,20. Víme, že i ti, kteří byli časově nejblíže událostem Nového zákona, se za zemřelé modlili. Během pronásledování se první křesťané ukrývali v katakombách, kde své mrtvé pohřbívali. Na nalezených náhrobcích jsou vytesané prosby o modlitbu. Křesťané si tedy již v prvním století byli vědomi, že na nich leží povinnost neopouštět své zemřelé, ale nadále jim pomáhat ve směřování k Bohu.
Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.
Není však dovoleno vstupovat s nimi do přímého kontaktu. Je nám jasně řečeno, že něco takového je přestoupením Božího zákona. Nemůžeme komunikovat se zemřelým; máme se modlit za ně. Máme je předložit Pánu, aby s nimi jednal on. Bylo by sobecké a kruté „na nich viset“ nebo „je přivolávat zpátky“. Očekávají vysvobození, ne připoutání k pozemským věcem a lidem.
KMA
