Jako sluneční paprsek: neuchopitelný i životodárný
Když slavíme narození Pána Ježíše o Vánocích nebo svátek nějakého světce či světice, máme před sebou osobu, jejíž pozemský život víceméně známe a v mnohém si ho dovedeme představit. Jak ale slavit Ducha Svatého, když je vztahem, láskou mezi Otcem a Synem?
Když slavíme narození Pána Ježíše o Vánocích nebo svátek nějakého světce či světice, máme před sebou osobu, jejíž pozemský život víceméně známe a v mnohém si ho dovedeme představit. Jak ale slavit Ducha Svatého, když je vztahem, láskou mezi Otcem a Synem?
Zároveň je v Písmu zpodobněn, když čteme, že se při křtu v Jordánu snášel na Ježíše jako holubice, avšak víme, že holubicí není? Jak slavit někoho, koho si nedovedeme představit a kdo není ani vzdáleně podoben nikomu z lidí?
Živá víra křesťana je postupným pronikáním do hloubek Božího tajemství. Z vlastního životního příběhu nebo ze života víry druhých lidí můžeme tuto postupnost vnímat. Řada lidí zkrátka objeví Boha jako velké tajemství, jako někoho, ke komu mají důvěru. Pod slovem „Bůh“ rozumějí někdy Boha Otce, někdy Syna Božího Ježíše a vcelku nechápou, proč by měli obě osoby Trojice rozlišovat. Při tomto pohledu nemůže k vnímání Ducha Svatého jako osoby téměř dojít a církevní nauka o Nejsvětější Trojici se pak může zdát jako nadbytečná komplikace. Postupuje-li ale člověk v porozumění Božímu slovu a víře církve dál, začne vnímat vztah mezi Otcem a Synem. Tyto osoby Trojice mu už nesplývají, ale poznání Boha je velmi obohaceno o vnímání vztahu Ježíše k Otci a Otce k Ježíši. Otec a Syn potom mají ve víře i v modlitbě křesťana svá nezaměnitelná místa. Člověk tak začíná nahlížet do nitra tajemství Božího života. A když postupuje v chápání víry ještě dál, objevuje hlubší chápání Ducha Svatého. Ten už není jen pomocníkem pro školáky, který je na začátku školního roku vzýván, ale je viděn jako láska veliká a mocná, láska silnější než smrt, tedy láska oživující. Láska, která je osobou spojující Otce a Syna, která přemáhá smrtící moc zla.
NESTAČÍ MÍT SAZENICE A PŮDU
Slavíme-li Letnice, je dobré si všimnout, že nejsou doslova „svátkem Ducha Svatého“, ale že slavíme „seslání Ducha Svatého“. Tedy nejen třetí osobu Trojice, ale děj, který se konal a koná v náš prospěch. Je proto třeba přemýšlet o tom, co je ono „seslání“ a na koho byl Duch Svatý seslán (a je sesílán). Snad by nám k lepšímu chápání seslání a působení Ducha Svatého mohl pomoci neumělý příměr z oblasti zahrádkářství. Hlínu, kompost, hnojivo můžeme na záhon navozit. Vodu k zálivce nějak přivést. Sazenice či semínka si koupit a vpravit do půdy. Ale sluneční paprsky si „opatřit“ nemůžeme. Ty musí zkrátka ze slunce na zem proudit a náš záhon ozářit. Bez nich by nám všechna práce s půdou, sazenicemi i zálivkou nebyla k ničemu.
Jako architekt ve svém díle
Duch Svatý je také neuchopitelný jako paprsek, ale je životodárný pro víru člověka jako slunce pro rostliny. Je někým, ne pouze něčím, není jen nějakou neosobní silou. Je to on, kterého si nemůžeme správně představit, ale jehož působení v životě křesťana můžeme zaznamenat. Jak se vlastně stalo, že je někdo věřícím křesťanem? Vždyť i jiní lidé získali stejně tolik poznatků o víře nebo ještě více než on, a přece u nich víru nenajdeme! Jak to, že jsou mnozí schopni modlit se, a to s důvěrou a otevřeností vůči Bohu – nikoliv tedy tak, že „odříkávají básničku“ nebo že se snaží najít modlitbou nějakou pomoc, když nemají nikoho, kdo by jim pomohl? Jak je možné, že církev žije a stále předává v dějinách svou víru, když jsme my, křesťané, tak nedokonalí, někdy dokonce jakoby bez víry nebo s vírou hrubě neúplnou? Duch Svatý je ten, který především tvoří. V člověku spoluvytváří křesťanský život, tvoří z lidí církev. Mnohdy je přítomen jako architekt ve svém díle. Když vnímáme krásu katedrály, možná ani nevíme, kdo ji stavěl, ale bez toho, kdo tu krásu vymyslel a uskutečnil, by zde nic nebylo. Podobně má věřící člověk šanci objevovat Ducha Svatého (jako „architekta“, „stavitele“ víry a života z ní) ve vlastním životě i v životě druhých křesťanů, tedy církve, v historii i v současnosti. Potom může živě vnímat, že Duch Svatý byl seslán, a že tedy víme, co o Letnicích slavíme a z čeho může víra křesťana po celý život žít a růst.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 21/2010
***
Další texty k tématu Duch svatý, Letnice naleznete zde
Živá víra křesťana je postupným pronikáním do hloubek Božího tajemství. Z vlastního životního příběhu nebo ze života víry druhých lidí můžeme tuto postupnost vnímat. Řada lidí zkrátka objeví Boha jako velké tajemství, jako někoho, ke komu mají důvěru. Pod slovem „Bůh“ rozumějí někdy Boha Otce, někdy Syna Božího Ježíše a vcelku nechápou, proč by měli obě osoby Trojice rozlišovat. Při tomto pohledu nemůže k vnímání Ducha Svatého jako osoby téměř dojít a církevní nauka o Nejsvětější Trojici se pak může zdát jako nadbytečná komplikace. Postupuje-li ale člověk v porozumění Božímu slovu a víře církve dál, začne vnímat vztah mezi Otcem a Synem. Tyto osoby Trojice mu už nesplývají, ale poznání Boha je velmi obohaceno o vnímání vztahu Ježíše k Otci a Otce k Ježíši. Otec a Syn potom mají ve víře i v modlitbě křesťana svá nezaměnitelná místa. Člověk tak začíná nahlížet do nitra tajemství Božího života. A když postupuje v chápání víry ještě dál, objevuje hlubší chápání Ducha Svatého. Ten už není jen pomocníkem pro školáky, který je na začátku školního roku vzýván, ale je viděn jako láska veliká a mocná, láska silnější než smrt, tedy láska oživující. Láska, která je osobou spojující Otce a Syna, která přemáhá smrtící moc zla.
NESTAČÍ MÍT SAZENICE A PŮDU
Slavíme-li Letnice, je dobré si všimnout, že nejsou doslova „svátkem Ducha Svatého“, ale že slavíme „seslání Ducha Svatého“. Tedy nejen třetí osobu Trojice, ale děj, který se konal a koná v náš prospěch. Je proto třeba přemýšlet o tom, co je ono „seslání“ a na koho byl Duch Svatý seslán (a je sesílán). Snad by nám k lepšímu chápání seslání a působení Ducha Svatého mohl pomoci neumělý příměr z oblasti zahrádkářství. Hlínu, kompost, hnojivo můžeme na záhon navozit. Vodu k zálivce nějak přivést. Sazenice či semínka si koupit a vpravit do půdy. Ale sluneční paprsky si „opatřit“ nemůžeme. Ty musí zkrátka ze slunce na zem proudit a náš záhon ozářit. Bez nich by nám všechna práce s půdou, sazenicemi i zálivkou nebyla k ničemu.
Jako architekt ve svém díle
Duch Svatý je také neuchopitelný jako paprsek, ale je životodárný pro víru člověka jako slunce pro rostliny. Je někým, ne pouze něčím, není jen nějakou neosobní silou. Je to on, kterého si nemůžeme správně představit, ale jehož působení v životě křesťana můžeme zaznamenat. Jak se vlastně stalo, že je někdo věřícím křesťanem? Vždyť i jiní lidé získali stejně tolik poznatků o víře nebo ještě více než on, a přece u nich víru nenajdeme! Jak to, že jsou mnozí schopni modlit se, a to s důvěrou a otevřeností vůči Bohu – nikoliv tedy tak, že „odříkávají básničku“ nebo že se snaží najít modlitbou nějakou pomoc, když nemají nikoho, kdo by jim pomohl? Jak je možné, že církev žije a stále předává v dějinách svou víru, když jsme my, křesťané, tak nedokonalí, někdy dokonce jakoby bez víry nebo s vírou hrubě neúplnou? Duch Svatý je ten, který především tvoří. V člověku spoluvytváří křesťanský život, tvoří z lidí církev. Mnohdy je přítomen jako architekt ve svém díle. Když vnímáme krásu katedrály, možná ani nevíme, kdo ji stavěl, ale bez toho, kdo tu krásu vymyslel a uskutečnil, by zde nic nebylo. Podobně má věřící člověk šanci objevovat Ducha Svatého (jako „architekta“, „stavitele“ víry a života z ní) ve vlastním životě i v životě druhých křesťanů, tedy církve, v historii i v současnosti. Potom může živě vnímat, že Duch Svatý byl seslán, a že tedy víme, co o Letnicích slavíme a z čeho může víra křesťana po celý život žít a růst.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 21/2010
***
Další texty k tématu Duch svatý, Letnice naleznete zde
