Zajímavá situace vznikla v průběhu jednoho pracovního setkání zástupců českých katolíků s katolíky, řekněme západoevropskými (abychom nebyli příliš adresní). Šlo o výměnu zkušeností se zapojováním trvalých jáhnů a laiků do činnosti a života farních společenství tam, kde už není zajištěna obvyklá pravidelná přítomnost kněze. Je to problém, se kterým zápasí více či méně urputně velká většina evropských zemí a na jehož vyřešení se dnes všude vynakládá velká energie.
Pozice laiků je danou situací v nebývalé míře posilována, což na mnoha místech naráží na vědomý i nevědomý odpor kněží. V průběhu debaty se ukázalo, že jednou z nejožehavějších otázek, plynoucích z tohoto vývoje, je otázka finančních zdrojů a hospodaření s nimi. Českou stranu tady viditelně velice zajímá kontrola zacházení s penězi a práva disponovat s nimi ve farnostech i diecézích. Výsledkem byly otázky typu :
- Jak jsou kontrolováni výběrčí příspěvků a finanční rady, které jimi disponují?
- Kdo rozhoduje o výdajích na vnitřní vybavení kostela a fary?
- Jestliže jsou to laici, kdo je kontroluje a jakým způsobem může zabránit jejich nerozvážnostem v užití farních prostředků?
- Kdo vlastně rozhoduje o příjmech kněží v takovém systému?
Odpovědi na tyto a další podobné otázky se různily podle konkrétní situace farnosti a církve, modelů je skoro tolik jako zemí. Jedno ale bilo do očí a projevilo se následující odpovědí člena finanční rady z jednoho malého francouzského města:
- Víte, náš systém stojí na vzájemné důvěře a nikoliv na kontrole. S tou bychom se nikam nedostali. My, laici ostatně - myslím, že to mohu říci jménem všech, se kterými přitom spolupracuji - my spíše do pokladny ze svého přidáme, než bychom s ní zacházeli sobecky a nezodpovědně.
- Nanejvýš se může stát - snažil se odlehčit atmosféru přítomný generální vikář - že po příchodu nového kněze do farnosti se najednou neúměrně zvýší farní výdaje; to ho pak musí někdo z finanční rady zdvořile seřvat!
Byla to trochu trapná chvilka večera a připomněla nám, jak málo jsme se zatím vzdálili zhoubnému systému z doby po roce 1948, kdy se razilo heslo "věř - ale prověř!" Vybřednout něj v církvi bude znamenat velký pokrok i pro naši korupcí a tunelováním prolezlou společnost a bude to krok směrem ke slušným poměrům, po kterých všichni tolik toužíme.
Petr Kolář SJ pro RaVat/ceco
Praha, 30. srpna 2000
- Jak jsou kontrolováni výběrčí příspěvků a finanční rady, které jimi disponují?
- Kdo rozhoduje o výdajích na vnitřní vybavení kostela a fary?
- Jestliže jsou to laici, kdo je kontroluje a jakým způsobem může zabránit jejich nerozvážnostem v užití farních prostředků?
- Kdo vlastně rozhoduje o příjmech kněží v takovém systému?
Odpovědi na tyto a další podobné otázky se různily podle konkrétní situace farnosti a církve, modelů je skoro tolik jako zemí. Jedno ale bilo do očí a projevilo se následující odpovědí člena finanční rady z jednoho malého francouzského města:
- Víte, náš systém stojí na vzájemné důvěře a nikoliv na kontrole. S tou bychom se nikam nedostali. My, laici ostatně - myslím, že to mohu říci jménem všech, se kterými přitom spolupracuji - my spíše do pokladny ze svého přidáme, než bychom s ní zacházeli sobecky a nezodpovědně.
- Nanejvýš se může stát - snažil se odlehčit atmosféru přítomný generální vikář - že po příchodu nového kněze do farnosti se najednou neúměrně zvýší farní výdaje; to ho pak musí někdo z finanční rady zdvořile seřvat!
Byla to trochu trapná chvilka večera a připomněla nám, jak málo jsme se zatím vzdálili zhoubnému systému z doby po roce 1948, kdy se razilo heslo "věř - ale prověř!" Vybřednout něj v církvi bude znamenat velký pokrok i pro naši korupcí a tunelováním prolezlou společnost a bude to krok směrem ke slušným poměrům, po kterých všichni tolik toužíme.
Petr Kolář SJ pro RaVat/ceco
Praha, 30. srpna 2000
