Na počátku úvahy si položme otázku, zda je eucharistie pastorační činností. Když se opřeme o nejznámější pravdy, které ji charakterizují, můžeme dovodit, že jde spíš o kultickou, ne přímo pastorační akci. Když však začneme uvažovat o tom, co slavení a přijímání eucharistie předpokládá a k čemu vede, spojitost s pastorací se stane zřejmější.
Eucharistie je zdroj a vrchol celého křesťanského života…
Slavení eucharistie, tedy prožívání mše, je pro většinu katolíků u nás nejčastější formou, ve které se s touto svátostí setkávají. Ačkoli toto slavení, tedy mše, je formou základní, není to forma jediná.
2. vatikánský koncil mluví o eucharistii jako o „ zdroji a vrcholu celého křesťanského života“. Pastoraci je ovšem kladena otázka, jak pomoci člověku, aby z tohoto zdroje opravdu čerpal, a jak mu pomoci, aby na vrchol, kterým eucharistie je, dospěl. Tyto úvahy nejsou úvahami o smyslu, účinnosti nebo dostatečnosti svátosti jako takové, ale směřují k péči Boží lid, který eucharistii společně slaví. Zde je třeba připomenout, že pro 2. vatikánský koncil je Božím lidem celá církev, ne jen laici. Starost o pastoraci, která uschopňuje Boží lid k plodné účasti na slavení eucharistie, je tedy starostí stejně o laiky jako o pastýře, o jejich plodnou účast na slavení vrcholného Kristova tajemství.
Pro-eucharistická pastorace je z velké části ne-eucharistická
Podle svědectví evangelií Ježíš mnohokráte a na mnoha místech učil, uzdravoval, modlil se, stoloval s hříšníky, ale jen jednou slavil s učedníky Poslední večeři. A to až po dlouhém společném putování Palestinou, po mnoha událostech, v nichž učedníci mohli vidět Ježíšovu moc, po mnohém vyučování a také po řadě událostí, v nichž zakusili přítomnost a sílu přicházejícího Království. Poslední večeře tuto společnou pozemskou cestu Ježíše s učedníky korunovala, ale nezahajovala. Nebyla to ovšem ještě ničím nekončící eschatologická hostina, které by se zúčastnili obyvatelé nebeského Jeruzaléma, ale poslední večeře s těmi učedníky, kteří se chvíli po ní rozprchli a Ježíše opustili.
Z tohoto letmého náčrtu můžeme vyvodit hned několik podnětů pro eucharistickou svátostnou pastoraci. S mírnou nadsázkou lze říci, že dobrá pro-eucharistická pastorace je z velké části ne-eucharistická. Je tím míněno to, co je liturgicky uspořádáno ve stupňovitém katechumenátu. Než je člověk přiveden k iniciačním svátostem (a eucharistie je jednou z nich), je seznamován s křesťanským poselstvím, veden k uvěření v Krista – spasitele a k obrácení, k přijetí Písma, k životu modlitby a k přijetí a vyznání Kréda, které je základním shrnutím křesťanské víry. Katechumen má poznávat církev, sžívat se s ní a podílet se na jejím životě. Toto všechno má dobrá pastorace zajišťovat tak, aby ti, kdo byli pokřtěni jako děti, nebyli vůči katechumenům v nevýhodě. Jinak řečeno, aby se jim dostávalo potřebné pomoci k vykonání těch kroků, které katechumenát předpokládá, a tak se stali plně schopnými slavení eucharistie. Pouhá starost o to, „zda byli u zpovědi“, zda se vyznali z těžkých hříchů, je sice respektováním věci důležité, ale pokud zůstane jen u ní, jde o hrubou redukci mnohem komplexnější skutečnosti, jíž žitá křesťanská víra je.
Tyto věci je třeba mít zvlášť na zřeteli u křesťanů, kteří se po letech nebo desetiletích života mimo společenství církve vracejí k svátostnému životu, nebo u těch, kteří sice stále do kostela, případně i ke svátostem chodili a chodí, ale vlastně nikdy neměli příležitost seznámit se a sžít s křesťanstvím v tom rozsahu, jak jej předpokládá katechumenát. Protože bez přivedení k Božímu slovu a životu z něho, bez nastoupení cesty Ježíšova učedníka, bez vstupování do společenství (communio) církve a bez základního obrácení ke Kristu a k životu z jeho Ducha není člověk dostatečně uschopněn ke slavení eucharistie, i když je třeba prost všech těžkých hříchů.
V pastoraci je třeba počítat s tím, že ve farnosti jsou současně lidé různé zralosti…
Je otázkou konkrétního života farnosti, jak dát dobrou příležitost k takto naznačenému růstu a zrání, aby co největší část farnosti byla schopna autentického a co nejplnějšího slavení eucharistie, aby nebyla jen vybavena základními znalostmi, ale byla také uváděna do mystagogické fáze, v níž plněji porozumí tajemství eucharistie z nitra jejího slavení. Nemůže samozřejmě jít o jednorázovou akci, protože v živé farnosti mladí lidé dorůstají, lidé stojící na okraji života církve se do jejího života plněji zapojují, a tak jsou vlastně ve farnosti stále vedle sebe přítomni začátečníci v poznávání křesťanství, navracející se marnotratní synové a lidé v životě víry skutečně pokročilí. Každý z této skupiny by v ideálním případě měl najít příležitost ke svému osobnímu růstu ve výše naznačeném smyslu.
/…/
Eucharistická pastorace se ve farnostech rozvíjí m.j.:
- Adorací /…/
- Eucharistií nemocných /…/
- Mystagogií /…/
