Aneb Perfekcionismus s nadhledem
Od doby, co jsem byl v koncentračním táboře, se mnohé změnilo. Kolik víkendů jsem od té doby obětoval, abych mohl diktovat své knihy! Naučil jsem se hospodařit s časem. Ano, čas si lakotně hlídám. Ale vlastně jen proto, abych pak měl vždy čas na podstatné věci.
Jako perfekcionista mám sklon vyžadovat od sebe mnoho. To ovšem neznamená, že své vlastní požadavky vždy splním. Ale když se tak stane, spatřuji v tom tajemství svých úspěchů, pokud nějaké máme. Když se mě totiž někdo zeptá, čemu přisuzuji své úspěchy, říkávám: "Protože jsem si stanovil princip: I nejmenší věci dělat stejně důkladně jako věci největší, a ty pak konat se stejným klidem jako ty nejmenší." Jestliže tedy chci napsat pouze několik krátkých diskusních příspěvků, pak jsou prokomponované a dělám si k nim poznámky. Ale když mám mít přednášku pro několik tisíc lidi a mám text prokomponovaný a udělal jsem si poznámky, pak přednáším se stejným klidem, jako bych přednášel diskusní příspěvky pro tucet lidí.
A ještě něco: dělám vše nikoli k poslednímu možnému termínu, nýbrž k nejdříve možnému termínu. Tím je zaručeno, že mám-li už toho hodně na práci, nebude mě kromě práce tížit ještě tlak, že zůstává něco nevyřízeného. A třetí princip zní: Nedělat vše jen k nejdříve možnému termínu, ale dělat nepříjemné věci vždy dříve než věci příjemné. (…) (23)
Od doby, co jsem byl v koncentračním táboře, se to změnilo. Kolik víkendů jsem od té doby obětoval, abych mohl diktovat své knihy! Naučil jsem se hospodařit s časem. Ano, čas si lakotně hlídám. Ale vlastně jen proto, abych pak měl vždy čas na podstatné věci.
Musím však znovu přiznat, že se svým zásadám stále znovu zpronevěřuji. Samozřejmě se pak na sebe zlobím - říkávám: tolik se zlobím, že často celé dny se sebou nepromluvím ani slovo. (24)
(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 23-24)
A ještě něco: dělám vše nikoli k poslednímu možnému termínu, nýbrž k nejdříve možnému termínu. Tím je zaručeno, že mám-li už toho hodně na práci, nebude mě kromě práce tížit ještě tlak, že zůstává něco nevyřízeného. A třetí princip zní: Nedělat vše jen k nejdříve možnému termínu, ale dělat nepříjemné věci vždy dříve než věci příjemné. (…) (23)
Od doby, co jsem byl v koncentračním táboře, se to změnilo. Kolik víkendů jsem od té doby obětoval, abych mohl diktovat své knihy! Naučil jsem se hospodařit s časem. Ano, čas si lakotně hlídám. Ale vlastně jen proto, abych pak měl vždy čas na podstatné věci.
Musím však znovu přiznat, že se svým zásadám stále znovu zpronevěřuji. Samozřejmě se pak na sebe zlobím - říkávám: tolik se zlobím, že často celé dny se sebou nepromluvím ani slovo. (24)
(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 23-24)
