Hezká řádka filmů s náboženskou tématikou už byla vyrobena v česko-francouzské koprodukci od roku 1990. Posledním z nich je dokument Jáhnové - služba pro třetí tisíciletí, který mohli čeští televizní diváci shlédnout v úterý předvánočního týdne ve 20 hod 00 na druhém programu České televize. Tentýž den běžel ostatně na prvním programu ve večerníčku 2. díl animovaného seriálu Broučci podle stejnojmenné knihy Jana Karafiáta, na jehož výrobě se rovněž podíleli koproducenti z České republiky a z Francie.
Dokument o jáhnech byl natočen osvědčenou "metodou půl napůl" - týmem České televize Brno, na francouzský scénář. Polovina filmu se točila u nás, druhá polovina ve Francii.
Službu trvalých jáhnů obnovil 2. Vatikánský sněm před necelými čtyřiceti lety a ve Francii se s jejím zaváděním začalo prakticky ihned. Od té doby tam nasbírali mnoho zkušeností a dnes pracuje ve francouzské katolické církvi víc než tisíc trvalých jáhnů. U nás se pochopitelně mohlo oficiálně začít až v devadesátých letech. Ale v průběhu pořadu se divák dověděl, že už předtím docházelo k tajným svěcením jáhnů například v tehdejším východním Německu dnešním kolínským arcibiskupem, kardinálem Joachimem Meissnerem. Dnes je příprava jáhnů i u nás v plném proudu, jen zkušeností s jejich působením máme zatím málo a výpovědi francouzských jáhnů byly proto velmi inspirující. Naši ještě ne přiliš početní jáhni jsou ve srovnání s francouzskými prozatím ještě příliš zaměření na liturgii a vůbec vnitrocírkevní činnost. Svým okolím, kněžským i laickým, jsou spontánně považováni za zvláštní, nový druh kleriků. Tak tomu bylo z počátku i ve Francii, dnešní trvalí jáhni tam ale plní zcela specifické funkce, což nejlépe ilustrovaly ukázky za života čtyř z nich: Černého policisty, instruktora velkého učňovského učiliště, profesora pařížské konzervatoře a vedoucího kardiologie v jedné pařížské nemocnici. Vtipné a příznačné bylo, když jeden z nich vyprávěl, jak jej zamrzelo, když se na něj nedávno ředitelka jedné školy, kde učí katechismus, se zářícím úsměvem obrátila slovy "Pane faráři, mohl byste ..."
I naši, zatím ještě nepočetní trvalí jáhni, už začínají sloužit ve společenských oblastech, do kterých dříve křesťanství nemohlo pronikat a jestliže zatím naše církev nemá dost zkušeností s jejich službou, pak jsou jejich osobní osudy daleko pestřejší, než osudy jáhnů v poklidné Francii s její dlouholetou, ničím nenarušovanou tradicí. Upozornit na tuto pokoncilní novotu, to byl velmi dobrý nápad a pozadu za ním nezůstal ani koprodukční způsob ztvárnění tohoto tématu. Trvalé jáhenství má i u nás budoucnost, to film ukázal přesvědčivě a zajímavě.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 20. prosince 2000
Službu trvalých jáhnů obnovil 2. Vatikánský sněm před necelými čtyřiceti lety a ve Francii se s jejím zaváděním začalo prakticky ihned. Od té doby tam nasbírali mnoho zkušeností a dnes pracuje ve francouzské katolické církvi víc než tisíc trvalých jáhnů. U nás se pochopitelně mohlo oficiálně začít až v devadesátých letech. Ale v průběhu pořadu se divák dověděl, že už předtím docházelo k tajným svěcením jáhnů například v tehdejším východním Německu dnešním kolínským arcibiskupem, kardinálem Joachimem Meissnerem. Dnes je příprava jáhnů i u nás v plném proudu, jen zkušeností s jejich působením máme zatím málo a výpovědi francouzských jáhnů byly proto velmi inspirující. Naši ještě ne přiliš početní jáhni jsou ve srovnání s francouzskými prozatím ještě příliš zaměření na liturgii a vůbec vnitrocírkevní činnost. Svým okolím, kněžským i laickým, jsou spontánně považováni za zvláštní, nový druh kleriků. Tak tomu bylo z počátku i ve Francii, dnešní trvalí jáhni tam ale plní zcela specifické funkce, což nejlépe ilustrovaly ukázky za života čtyř z nich: Černého policisty, instruktora velkého učňovského učiliště, profesora pařížské konzervatoře a vedoucího kardiologie v jedné pařížské nemocnici. Vtipné a příznačné bylo, když jeden z nich vyprávěl, jak jej zamrzelo, když se na něj nedávno ředitelka jedné školy, kde učí katechismus, se zářícím úsměvem obrátila slovy "Pane faráři, mohl byste ..."
I naši, zatím ještě nepočetní trvalí jáhni, už začínají sloužit ve společenských oblastech, do kterých dříve křesťanství nemohlo pronikat a jestliže zatím naše církev nemá dost zkušeností s jejich službou, pak jsou jejich osobní osudy daleko pestřejší, než osudy jáhnů v poklidné Francii s její dlouholetou, ničím nenarušovanou tradicí. Upozornit na tuto pokoncilní novotu, to byl velmi dobrý nápad a pozadu za ním nezůstal ani koprodukční způsob ztvárnění tohoto tématu. Trvalé jáhenství má i u nás budoucnost, to film ukázal přesvědčivě a zajímavě.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 20. prosince 2000
