Najít odvahu podívat se na svůj život novým pohledem
Život nám často – můžeme říci neustále – staví před oči naše pochybení a nejrůznější tragické situace plné smrti a nenávisti, která ovládá tento svět. Když se nad tuto černou kroniku nedokážeme povznést, riskujeme, že v sobě zcela udusíme důvěru a naději. Co máme dělat?
Musíme najít odvahu a podívat se na svůj život novým pohledem, očištěným upřímnou lítostí a vytrvalou modlitbou. Právě v modlitbě se můžeme setkat s Bohem, mluvit s ním a naslouchat jeho hlasu. Budeme-li o to usilovat, Bůh se nám zjeví ve své tajemné a paradoxní přesažnosti – svrchovaně veliký, a zároveň blízký, dobrý a trpělivý – a naše srdce se otevře pravdě o nás samých i o druhých lidech. Tváří v tvář Bohu se každé odsouzení mění v pokornou prosbu o odpouštění pro všechny, neboť všichni jsme spoluzodpovědni za zlo.
Toto pravidelné setkání s ním mění způsob, jakým vidíme dějiny svého života i celého světa. Zde se můžeme učit objevovat stopy Boží přítomnosti a skrytá, avšak živá semena dobra. Zde můžeme s vírou a trpělivostí čekat, až tato setba vykvete do své plné krásy.
Milovat tak, jak miluje Bůh
"Připodobnit se Bohu znamená milovat tak, jak miluje on, mít radost a potěšení z dobra, které prožívá náš bližní, a trpět a naříkat nad zlem, které na něj doléhá. Duše, která takto vnímá svět, je otevřená dobru a touží jedině po dobru. Proto při pohledu na hříchy lidí neupadá do pýchy, nikoho nesoudí a nikým nepohrdá. Pýchu, která člověka vede k posuzování, v ní ničí právě toto vědomí, takže vidí nejen morální zlo svého bližního, kterým sama trpí a které si přivlastňuje, ale všímá si i tělesných bolestí, které sužují lidstvo, a v síle lásky, která ji zcela naplňuje, je považuje za své bolesti" (Anděla z Foligna, Istruzioni, Florencie 1926, 257n).
Bože, má netrpělivost vnímá život pouze jako námahu
Bože, kdykoliv se omezenost mého životního obzoru
odvažuje posuzovat nekonečné prostory tvého milosrdenství,
vyslyš mě, Pane, a odpusť.
Má netrpělivost vnímá život pouze jako námahu, utrpení,
prázdné sliby nebo zbytečné zkoušky.
Rozšiř mé ubohé srdce, abych nezarmucoval Ducha svatého,
který všechno udržuje při životě a všechno obnovuje.
Nauč mě, Bože, vidět ve věcech i v lidech, kteří mě obklopují,
jen to nejlepší, nauč mě pozorovat tento svět
očima tvé otcovské lásky.
Děj, ať beru sám sebe takového, jaký jsem,
a ať se tím neznepokojuji.
Dej, ať poznám, že se na mě díváš se zalíbením,
že mě očekáváš a že mi odpouštíš
a ať se také já učím odpouštět, očekávat a mlčet.
Ty sám mi dej poznat nejvhodnější dobu a způsob,
abych svým bližním nabídl pomoc, kterou potřebují,
a nikoho nevylučoval ze svého srdce.
Cítím-li, že na mě útočí strach
a má naděje skomírá, ujmi se ty sám, Pane, iniciativy.
Kéž můj výkřik „Jak dlouho ještě, Pane?“
není projevem pýchy ani hořkou výčitkou,
ale voláním dítěte, které – přestože má slzy v očích – ví,
že mluví se svým Otcem.
