Jak se proměnili Abrahám a Izák při oběti na hoře?

Pán se stará

Jaký je rozdíl mezi odvahou a hazardem? A jak se liší nutná opatrnost od zbabělosti? Ve svém životě se dostávám často do situací, které vyžadují notnou dávku odvahy, a popravdě, dost často se mi jí nedostává. Nejen na horách, ale i v každodenním životě při různém rozhodování. Jít do neznámého, prošlapávat novou cestu, nespokojit se se zajetými kolejemi a s tím, že takto se to vždycky dělávalo. Kde na to pořád brát odvahu? A je to vůbec třeba?

V Bibli najdeme příběh, který je v tomto smyslu o odvaze. V knize Genesis je Abrahám Bohem volán k tomu, aby šel obětovat svého syna Izáka. Vysvětlit bezezbytku tento zvláštní příběh není asi možné. Abrahám si Izáka vymodlil, byl pro něho znamením Boží lásky a zaslíbení. Pochopit, proč nyní Bůh chce, aby ho zabil, vlastně nelze. Jeden židovský talmud vypráví, že Abrahám přijal Izáka s opravdu otevřeným srdcem. Ve víře, s otevřenou náručí svého života. Jak šel čas a jak začal Izák dospívat, jako by se Abrahámova náruč pomalu zavírala, jako by stále méně vnímal, že je Izák darem, a stále víc ho považoval jen za svého syna. Musí se přece o něj nějak postarat, musí ho ochránit. A tak se Abrahámův zrak stále více sklání dolů. Čím více pozoruje a stará se o svého syna, tím méně vidí obzor Boží existence, od kterého přece Izáka dostal.  

A tak ho Bůh pobídne k této zvláštní oběti. Při ní je Abrahám veden k tomu, aby znovu otevřel náruč svého srdce a Izáka pustil z křečovitého objetí. Nemá ho přestat milovat, má ale znovu pocítit, že syn je darem od Boha, bez kterého by on sám musel být Izákovým bohem, tedy tím, kdo bude zabezpečovat jeho život. Myslím, že být pro někoho nebo v nějaké situaci bohem, tedy pánem, který vše zajišťuje, vede nezadržitelně ke strachu a křečovitému sevření, které ve výsledku zabíjí.

Abrahám jistě není v postoji hazardéra či naivního hlupáčka, ale ani pasivního flegmatika, kterému je všechno jedno. Pro Abraháma je postoj víry velmi realistické prožívání života i všeho, co ho ohrožuje, ale k tomu všemu se ještě přidává odvaha zvednout pohled svého srdce směrem k Dárci, k tomu, od koho vše pramení a od koho Izáka dostal. Víra v Boží přítomnost mu pomáhá uvolnit sevření vlastní náruče, které je jinak posilováno strachem ke zničení milovaného.

Jak se proměnili ti dva muži, Abrahám a Izák, během své cesty nahoru a pak, po prožitých událostech, při sestupu? Na první pohled jsou stejní. V srdci se ale změnili zásadně. Abrahám sestupuje jako dospělý otec, který dokázal otevřít svoji náruč a nechat Izáka jít. A to ne ve své síle, ale v síle víry, že existuje Dárce, před kterého svého Izáka zase přivedl. Jen tak ale mohl dospět i Izák. Jdou tedy jako dva dospělí, svobodní lidé. Abrahám tímto Izáka neztratil, naopak ztratil by ho postupně ve zničujícím sevření své lásky deformované strachem.

Zajímavé je, že v Písmu se říká, že Abrahám nazval ono místo „Pán se stará“. Rád se touto Abrahámovou větou „Pán se stará“ ve svém životě inspiruji. Je to vlastně taková má modlitba o odvahu. Abych dokázal znovu uvěřit, že můj život je dar a že i všichni moji Izákové, tedy lidé, které mám rád a na nichž mi záleží, jsou před Bohem, jenž se o ně stará.

Pán se stará. Pro mě je to jeden ze základních postojů víry. Jak říkal svatý Ignác z Loyoly: Modli se tak, jako kdyby vše záleželo na Bohu, a pak pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě. Proto se snažím být v postoji Abraháma a opravdu všechno, na čem mi záleží, dávat před Boží tvář, aby to všechno prozářil svým světlem – mé srdce, mysl, city, fantazii, vztahy. A snažím se zakusit, že je náš Pán ve všem nějak přítomný, že to vidí, že se stará. Pak sestupuji z hory této modlitby a snažím se co nejtvořivějším způsobem žít. Tedy „být tajemným způsobem plodným“.

Je pravdou, že z této důvěry v neviditelné můžeme mít určitou závrať. Je to, jako bychom se ponořili do moře a nevěděli, co nás potká. Sám jsem to mnohokrát zakusil. Nicméně není větší svobody než nechat se vést Duchem, zříct se veškerých výpočtů a snahy všechno ovládat a dovolit, aby nás on osvěcoval, vedl, orientoval a posouval tam, kam si on přeje. On dobře ví, co je v každé době a v každé chvíli třeba. To znamená být tajemným způsobem plodnými. (Evangelii gaudium, 280)