Když mi bylo skoro třicet let, přišel jsem do Milána, kde působil biskup Ambrož, který byl znám jako jeden z nejlepších na světě: jeho rázné promluvy poskytovaly lidu vybranou pšenici, olej radosti a střízlivé opojení vínem.

Tys mě, Bože, bez mého vědomí přivedl k němu, aby on přivedl mě s mým vědomím k tobě. Ten Boží muž mě otcovsky přijal a jako biskup se s láskou zajímal o mé putování. Já jsem si ho nejdřív zamiloval ne jako učitele pravdy – protože jsem už téměř nedoufal, že bych ji v tvé církvi našel –, ale jako člověka, který je ke mně laskavý. Bedlivě jsem poslouchal jeho kázání pro lid, ne však s tím záměrem, který jsem měl mít, ale abych zkoumal jeho řečnickou obratnost. Napjatě jsem poslouchal jeho slova, ale to, co říká, mě nezajímalo a pohrdal jsem tím. Daleko je spása od hříšníků, jakým jsem byl tehdy já. A přesto jsem se k ní pomalu a nevědomky přibližoval.

I když jsem netoužil poučit se o tom, co Ambrož říkal, a jen jsem poslouchal, přesto do mého ducha spolu se slovy, pronikal také obsah, o nějž jsem se nestaral. A když jsem otevíral své srdce, abych zachytil, jak dovedně promlouvá, vcházelo do mě i to, jak pravdivě promlouvá. Dělo se to ale postupně.

Čím víc jsem o tom uvažoval, rozhodl jsem se nakonec opustit manichejce, protože jsem v tomto čase pochybností usoudil, že bych v této sektě neměl dále zůstávat. A rozhodl jsem se  být katechumenem v katolické církvi. Ambrož ale nevěděl ani o mé palčivé nerozhodnosti, ani o nebezpečných léčkách mého života. Nemohl jsem se ho totiž zeptat, na co jsem chtěl a jak jsem chtěl, protože mě od jeho sluchu i úst oddělovaly zástupy ustaraných lidí, jimž v jejich slabosti sloužil: a když nebyl s nimi, což byly jen krátké přestávky, posiloval buď tělo nutnou potravou, nebo ducha četbou.

Chtěl jsem se s vými přáteli své kroky obrátit na cestu, na které nalezneme jasnou pravdu. – Ale kde ji máme hledat? Kdy ji máme hledat? Ambrož na nás nemá čas, my zas nemáme čas tolik číst. Kde máme hledat ty knihy? U koho a kdy si je koupíme? Od koho si je půjčíme?

A tys mi pak Bože vnukl myšlenku, abych se vydal za Simplicianem, který se mi jevil jako tvůj dobrý služebník a v kterém zářila tvá milost. Také jsem se o něm doslechl, že od mládí žil v naprosté oddanosti tobě. Mezitím zestárnul a já jsem si myslel, že když dlouhou dobu strávil ušlechtilým úsilím o následování tvého života, má mnoho zkušeností a mnoho vědomostí – a tak tomu opravdu bylo. Proto jsem mu chtěl svěřil svá soužení a chtěl jsem, aby mi sdělil vhodný způsob, jak bych – za toho stavu, v němž jsem se nacházel – měl kráčet po tvé cestě.

Zašel jsem tedy za Simplicianem, který byl Ambrožův křestní otec a kterého Ambrož, tehdy biskup, miloval opravdu jako otce. A vypravoval jsem mu o svém bloudění. On mě pak povzbuzoval ke Kristovu poselství, skrytému před moudrými a odhalené maličkým. Tehdy jsem opravdu zahořel touhou ho následovat…