Na Silvestra roku 1900…
Jakub Alberione se narodil roku 1884 jako pátý ze šesti dětí na piemontském venkově. V noci mezi dvěma stoletími (z 31. 12. 1900 na 1. ledna 1901) se účastnil modlitební vigilie v dómu v Albě. Během této vigilie v sobě ucítil silný impulz „sloužit církvi a lidem svého století a spolupracovat s ostatními“, jak vysvětlil o půl století později. Nevěděl ještě jistě, čemu by se měl věnovat ani s jakými „ostatními“. Začal se ale plně věnovat studiu v semináři a zároveň se rozhodl pro mnoho studia navíc: světové dějiny, dějiny umění, literatury, válek, námořnictví a práva. Chtěl být připraven na všechno. Studoval i o prázdninách, když vodil krávy na pastvu. Po vysvěcení na kněze (1907) mu jeho biskup svěřoval úkoly v diecézi i mimo ni, které ho přivedly do styku s tím nejaktuálnějším a nejživějším děním v katolickém světě té doby. Objevil tolik urgentních potřeb církve a zároveň tak málo dobré vůle.
Přinesli tiskařské stroje, rádio a televizi do všech kontinentů
Nebyl sám, kdo pochopil, že je třeba hlásat evangelium také prostřednictvím tisku. Někteří se této záslužné činnosti již věnovali, ale spíše příležitostně, uprostřed mnoha jiných aktivit. Jakub však brzy došel ke zcela jinému závěru. Kázat prostřednictvím tisku znamená shromáždit lidi, kteří budou ochotni věnovat celý svůj život výhradně této misi. Těmito lidmi byli noví kněží i laici. Jakub Alberione tak dal vzniknout novince do té doby v církvi nevídané: muži i ženy, kteří se zavazovali sliby, že se budou věnovat náboženské komunikaci metodami a prostředky, jež si žádá doba. Byla to skutečnost tak nová a nečekaná, že ji někteří považovali za nepřijatelnou. Tak ve vší tichosti vznikli v Albě paulíni, budoucí vydavatelé. Později se k nim přidaly první sestry – dcery svatého Pavla. Byly to první řeholnice, které bylo možno v Itálii vidět, jak řídí auto nebo dodávku.
Dne 8. prosince roku 1917 první mladí lidé, kteří se k němu přidali, složili soukromě své první sliby jako řeholníci. Jakub je získal svým snem bez hranic – přinést Krista světu „každým rychlejším a účinnějším prostředkem“. Přinesli tiskařské stroje a poté i rádio a televizi do všech kontinentů a všude přijímali mladé, kteří se nadchli pro stejné dobrodružství. Tento sen se začal plněji uskutečňovat ve třicátých letech 20. století. Společnost San Paolo získala schválení z rozhodnutí papeže Pia XI., papeže rádia a misií. Jakubovi žáci se vydali do Evropy, Ameriky, Asie i Austrálie. Spolu s nimi odcházely také dcery Svatého Pavla. Vydávaly se na cestu s trochou peněz a pár knihami na prodej a s nejistotou, jak budou při příjezdu přijaty, a to i v katolických kruzích.
Časopis Famiglia Cristiana vznikl v době hospodářské krize
Na konci roku 1931 během hospodářské krize, vyzval Alberione své následovníky k dalšímu dobrodružství. V městě Alba před Vánocemi vytiskl s pomocí sester svatého Pavla osmnáct tisíc kopií prvního čísla časopisu Famiglia Cristiana („Křesťanská rodina“). Měl být časopisem pro celou rodinu, pro všechny generace v domě. Na pár stránkách byly stručné informace z Itálie i z jiných zemí, dále biblická a liturgická formace a také praktické rubriky o právu, vaření, módě a medicíně. Začal ale vydávat i další časopisy.
Famiglia Cristiana vznikla bez plánování nebo průzkumu trhu. Vznikla, protože Jakob Alberione vnímal, že v té době mají vzniknout, krize nekrize. Tehdy prostě už nebylo možné svolávat všechny lidi pod kazatelnu. Nabídka křesťanství spolu s přesnými a pokojnými informacemi je dostihla i v jejich domovech. Jakub chtěl křesťanskou žurnalistiku „jasnou a zářivou“, ale dobře věděl, že kdo se vydává na tuto cestu, může se zaplést do nebezpečí své doby. Tímto obtížným způsobem uskutečnila Famiglia Cristiana jedinečný vydavatelský úspěch, který je od té doby předmětem studia, také pro délku svého trvání (dodnes).
Denně se čtyři hodiny modlil a zbytek času pracoval
Vyslal mnoho mužů i žen za hranice Itálie a pak k nim přicházel a sloužil mše v jejich zbrusu nových kostelech, navštěvoval tiskárny, redakce a knihovny. Rytmus jeho života se ale pro něj neměnil. Denně se čtyři hodiny modlil a zbytek času pracoval. Jak o něm řekl papež Pavel VI.: „Vidíme ho pokorného, tichého, neúnavného, usebraného v myšlenkách, jež zabíhají od modlitby k dílu… stále připraveného zkoumat ,znamení času‘, tedy ty nejlepší způsoby, jak zasáhnout duše.“
Jakub Alberioni se také účastnil 2. vatikánského koncilu, který důrazně doporučoval věřícím četbu Bible. Ale ještě předtím, než zaznělo toto doporučení, jeho paulíni a dcery svatého Pavla již vytiskli a prodali na počátku šedesátých let 20. století milion dvě stě tisíc Biblí za nepatrnou cenu. Když seděl ve sněmovní aule na svém místě, slyšel vyhlašovat požadavek, aby církev mluvila k věřícím dneška a také k nevěřícím dnešními prostředky. A mezitím jeho sestry paulínky, již v té době vyučovaly katechismus v Jižní Americe pomocí gramofonových desek, jež samy vyráběly a šířily vysíláním z vlastních rozhlasových stanic.
Jakub Alberione se přestal modlit a pracovat ve chvíli, kdy přestal žít. Papež Pavel VI. přispěchal, aby mu udělil poslední požehnání, a byl dojat skromností jeho pokojíku. Papež Jan Pavel II. ho v Římě dne 27. dubna roku 2003 prohlásil za blahoslaveného. Sestry Svatého Pavla v současné době působí i v České republice.
Blahoslavený Don Giacomo (Jakub) Alberione
* 4. 4. 1884, Fossano (Benátsko)
† 26. 11. 1971, Řím
