Ježíšova slova přesahují náš vhled
Znovu a znovu jsou Ježíšova slova větší než náš rozum. Znovu a znovu přesahují náš vhled.
Pokušení umenšovat je, ohýbat si je podle našich měřítek je pochopitelné. K správnému výkladu patří právě pokora, abychom tuto pro nás často přílišnou velikost připouštěli, abychom Ježíšova slova neumenšovali tím, že se budeme ptát, co je „reálné“.
On od nás čeká veliké věci. Věřit znamená podřídit se této velikosti a pomalu do ní dorůstat.
Dvanáctiletý Ježíš v chrámě
„Proč jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být v tom, co je mého Otce?“ Ježíšova slova jsou pro onen moment příliš velká. I Mariina víra je „na cestě“, je to víra, která se znovu a znovu ocitá v temnotě a musí zrát procházením temnotou. Maria Ježíšovu slovu nerozumí, ale uchovává je v srdci a nechává je tam pomalu zrát.
Obraz církve
Lukáš ve svém evangeliu přitom zcela vědomě představuje Marii jako tu, která je příkladně naplněná vírou: „Blahoslavená, která jsi uvěřila,“ řekla jí Alžběta.
V příběhu Ježíšova dětství Lukáš dvakrát poznamenává, že Maria uchovávala slova v srdci; tím, jak bylo řečeno, Lukáš odkazuje na zdroj, z něhož ve svém vyprávění čerpá. A Maria se jeví nejen jako žena víry, nýbrž také jako obraz církve, která ve svém srdci chová a nese Boží slovo.
