Stojíme na ramenou předků, v dobrém i ve zlém a přicházíme na svět s danostmi, které jsme si nevybrali: rodiče, jejich geny, zemi, místo a datum zrození. Rodinné prostředí a celé mládí. Leopold Szondi tomu říká nucený osud. Jenže nad tím vším je tvůj volený osud, knihy a filmy, které si vybereš, škola a přátelé, které si vybereš, směr života, na který otočíš své kormidlo. S rodovými danostmi, které ovlivnit nemůžeš, se snažíš být prospěšný a odžít dobrý život. Mám za to, že konečnou odpovědnost za svůj osud máš ty sám. Že je módní a jednoduché se vymlouvat na špatné rodiče nebo špatnou zemi nebo špatné učitele. Zastávám ale názor, že odpovědnost za svůj život si neseš především ty sám, že to není rozhodnuto dopředu.
---
Jeden mnich mi říkal velmi moudrou věc: Když žiješ v pozornosti, Bůh zaklepe velmi tiše jednou, dvakrát, a pak už ne. Ty, když na to volání odpovíš, otevřeš dveře a vstoupíš. Ale to neznamená, že příběh končí. Dostaneš se do úplně jiného vesmíru. Hle, stojím u dveří a klepu. Jenomže pak to jde dál a pak znovu přijde další, velmi tiché klepání. A pak další a další a jdeš do dalších a dalších dveří. Nakonec ta svatost, do které se dostaneš, je něco, co bys nevymyslel. Je úplně jiná než svatost, o které si děláme iluze. Je to cosi, co člověka rozechvívá, něco, co je v tom nejlepším slova smyslu nejistá sezóna, to, že nic není nalinkováno, nic není dopředu připraveno. Člověk musí být velmi pozorný k volání.
Slovy zvláštní znamení touha je krásně vystižena podstata křesťanství. Touha jít dál a dál, nezastavovat se, nemyslet moc na minulost a říkat se svatým Pavlem ženu se k tomu, co je přede mnou. Žijeme ten nejkrásnější z možných životů. Těším se na každou vteřinu života, co přijde. Jsem nenasytný života: všechno a hned! Těším se na cesty mimo fantazii. Těším se na každé další ráno. A až přijde čas, na setkání s Životem samotným.
