K současné náboženské situaci v Číně

Rostoucí ekonomický význam Čínu postupně vynáší do role jednoho z dominantních hráčů v globálním světě. Jak se v kontextu tohoto vývoje utváří vztah čínské společnosti k náboženským hodnotám?

Čína byla vždy civilizací kontrastů a paradoxů. Tento její charakteristický rys se v současné době významným způsobem prohlubuje díky proměnám, kterými tato země prochází v průběhu posledních dvaceti let a které jen těžko nacházejí v její několikatisícileté historii obdoby. Skrze svůj rostoucí ekonomický potenciál již dnes významně ovlivňuje většinu světových hospodářských i politických procesů a tento trend bude nejspíš i nadále sílit. Jak je však na tom dnešní Čína v oblasti náboženkých hodnot a vztahu k nim? Následující reflexe k současné situaci náboženství a církve v této zemi vznikla na základě poznatků z autorovy studijní cesty do Čínské lidové republiky a z návštěvy řady tamějších náboženských center a církevních setkání na podzim minulého roku.

Odvrácená tvář zázraku

Zprávy a články ve světových médiích, zejména ekonomické, se stále častěji zabývají analýzami čínské hospodářské situace, na níž dnes v mnoha oblastech závisí globální vývoj. Čínská ekonomika vykazuje obdivuhodnou vitalitu, kterou příliš nepoškodila ani současná globální recese. Zdá se naopak, že v mnoha směrech tato země z ekonomických problému jiných regionů dovede úspěšně profitovat a ještě více upevňovat svou postupně dominující pozici ve světovém obchodu. Nejrychleji rostoucí ekonomika světa, která těží především z ohromného potenciálu své levné a poměrně kvalifikované pracovní síly, dosáhne podle ekonomů významu Spojených států v průběhu dvaceti až třiceti let a stane se tak v mnoha oblastech určovatelem světového dění a globální politiky.[1]

Až doposud však čínský „hospodářský zázrak“ profituje, mimo jiné, i z nepříliš vysokého respektu čínské vlády k lidským právům. Důraz na zájmy celku, v kontrastu k právům individuálním, byl již v minulosti charakteristickou součástí čínské kultury. Maoistická mutace komunistické ideologie tento aspekt nicméně ještě více akcentovala. Paradoxem je, že v této zemi, která v politické a společenské oblasti stále oficiálně používá komunistickou rétoriku, dominuje již přes patnáct let v hospodářské oblasti poměrně nespoutaná forma kapitalismu, díky níž narůstají sociální rozdíly v zemi do astronomických rozměrů.[2] Ekonomické úrovně obyvatel venkova a velkoměst se od sebe velmi rychle vzdalují a i samotná velkoměsta, jako je například Šanghaj, jsou tak místem obrovských kontrastů. Chudé obytné čtvrti někdejších svědků komunistické revoluce se tu mačkají ve stínu nejmodernějších mrakodrapů a finančních center současného „čínského kapitalismu.“

Tyto skutečnosti vzbuzují mnoho zásadních otázek. Jakou civilizací se Čína postupně stává a jaké hodnoty bude, díky nastupujícímu dominantnímu globálnímu postavení, ve světovém kontextu prosazovat? Bude otevřena hodnotám demokracie, lidských práv a hodnotám duchovním, anebo si i nadále podrží svou materialisticky zaměřenou ideologii a ještě více rozvine svůj specifický model provázanosti prosperujícího tržně-liberálního kapitalismu s centralizovanou a totalitní formou vlády? Tyto otázky přestávají být jen záležitostí samotné Číny, nýbrž stávají se otázkami globálními, které se dotýkají i nás.

Proměny vztahu k náboženství

Bezprecedentní ekonomický růst Číny a s tím spojené společenské proměny se promítají nejen do sféry sociální a politické, ale rovněž i do oblasti náboženské. Jisté oživení, které lze v této oblasti v posledních desetiletích pozorovat, však nezůstává bez problémů a napětí, které jsou poměrně typickým a charakteristickým rysem čínské společnosti. Čínská civilizace prodělala ve své mnohatisícileté historii složitý vývoj charakteristický výraznými změnami politického a kulturního paradigmatu v závislosti na střídání vládnoucích dynastií. S každou z nich přišly do čínského kulturního prostoru, typického značným stupněm izolovanosti a rezervovanosti vůči vnějším vlivům, nové podněty. Ty se v „uzavřené laboratoři“ čínské kulturní mentality setkávaly se specifickými domácími prvky a dotvářely se ve svébytné formy. Příkladem mohou být jak náboženské podoby buddhismu a křesťanství v historii, tak zejména komunistická ideologie dvacátého století. Právě na podobě čínského komunismu je tento fenomén transformace zvnějšku přicházejících ideových stimulů ve specifické čínské domácí formy dobře patrný. Země adoptovala sovětskou komunistickou ideologii na konci 40. let dvacátého století, nicméně již od počátku vytvářela svou specifickou „maoistickou“ podobu komunismu.[3]

V období kulturní revoluce v 60. a 70. letech vyvrcholil protináboženský komunistický program likvidace náboženství, coby „koloniálního a feudálního přežitku.“ Tisíce náboženských budov a chrámů bylo zničeno nebo transformováno pro sekulární využití, statisíce věřících byly perzekuovány nebo vězněny a nezřídka docházelo k popravám. Tisíce misionářů byly vyhnány ze země a náboženství bylo vytěsněno ze společenského života.[4] Situace se začala měnit až od 80. let minulého století, zejména pak během posledních patnácti let. Tváří v tvář kolapsu komunistických režimů ve východní Evropě si čínská vláda začala uvědomovat nezbytnost modernizace státu a jeho postupné otevřenosti zahraničnímu kapitálu. Uvědomila si rovněž, že v tomto procesu není možné náboženskou sféru nadále zcela ignorovat a že kontrola náboženství je efektivnější, než jeho potlačení. V souvislosti s tím bylo znovu postupně otevřeno mnoho náboženských center, některé buddhistické a taoistické chrámy se dočkaly obnovy a pod patronací státem kontrolovaných náboženských organizací, jako jsou Buddhistický svaz Číny či jeho taoistická obdoba, začala čínská vláda kontrolovat nově tolerované, byť omezené, náboženské aktivity. Ve městech, zejména pak v metropolích jako je Peking a Šanghaj, byly vystavěny nebo obnoveny taoistické, konfuciánské a buddhistické chrámy, kde je věřícím dovoleno praktikovat svou náboženskou víru. V těchto náboženských centrech je dnes možno vidět stále více lidí, zejména mladých, kteří se sem přicházejí modlit nebo meditovat. Typickým příkladem je obnovený chrám YuYuan v centru Šanghaje, který denně navštěvují tisíce věřících.

Za obnovou těchto náboženských institucí je však třeba spatřovat především oficiální propagandu čínského režimu, který chce navenek prezentovat, že jsou v zemi dodržována náboženská práva. Většina z těchto náboženských center totiž zůstává pod kontrolou komunistických úřadů a správou civilních státních zaměstnanců a funguje z velké části jako turistická atrakce, včetně vstupného a návštěvních hodin. Podstatný je i fakt, že čínská vláda podporuje zejména ta náboženství, která patří k čínské domácí tradici a lépe tak vyhovují sílící ideologii čínského nacionalismu, který v mnoha oblastech postupně nahrazuje dosavadní všudypřítomnou komunistickou ideologii.[5]

Trpěný rival

V souvislosti se zmíněnou změnou státní politiky v oblasti náboženství dochází postupně k částečnému uvolnění a legalizaci činnosti některých křesťanských církví. Děje se tak nicméně pod přísným dohledem státních náboženských institucí, jako například Čínského vlasteneckého katolického sdružení, skrze které čínské úřady ovlivňují a zasahují do procesů uvnitř katolické církve v zemi. Participace domácích věřících na mezinárodní jednotě katolické církve a jejich loajalita nečínské autoritě římského biskupa, vzbuzovaly u čínských představitelů vždy silné obavy. Čínská mentalita odvozuje svou národní hrdost mimo jiné i z populační převahy Číny nad ostatními zeměmi. Katolická církev, počtem svých členů jedna z mála světových institucí srovnatelných s populací této země, se zákonitě těší značnému respektu i obavám v očích čínské vlády. Dosazování státními úřady vybraných biskupů do úřadu bez souhlasu Vatikánu, stejně jako zasahování do církevního života skrze Čínské vlastenecké katolické sdružení, je proto zákonitým důsledkem snah čínské vlády držet katolickou církev v zemi pod svou kontrolou.[6]

Situace katolické církve v dnešní Čínské lidové republice tak v mnoha směrech není nepodobná situaci církve v komunistickém Československu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. I tehdejší československá komunistická vláda usilovala o vyvolání dojmu, že jsou v zemi plně uplatňovány náboženské svobody. Na druhou stranu se snažila udržovat církev pod kontrolou, a to jak institucionální cestou - například přes sdružení katolických duchovních Pacem in terris, tak i neoficiálně - skrze aktivity Státní bezpečnosti. I časté napětí mezi čínským státem kontrolovanou vlasteneckou církví a neoficiální podzemní církví jsou československé situaci osmdesátých let v mnohém podobné.

Růst navzdory protivenství

Pro mnoho řadových věřících se církevní situace v Číně stává nepřehlednou a vzbuzuje řadu morálních dilemat. Věřící musí například řešit otázku, ve kterých věcech mají morální povinnost respektovat biskupy jmenované bez souhlasu Vatikánu čínskými úřady a ve kterých záležitostech jim loajalita nepřísluší. Tam, kde má podzemí církev své vlastní kněze a biskupy, existující nezávisle na představitelích státní vlastenecké církve, není tato otázka aktuální. Nicméně pro mnoho laických podzemních skupin církve, působících bez přímého napojení na klérus, je tento problém velmi živý. Jde zejména o neoficiální skupiny vznikající vedle farností státem uznané vlastenecké církve za cílem rozvíjení náboženských aktivit, které nejsou oficiálně povoleny. Náboženské programy v rámci farností vlastenecké církve jsou totiž státními úřady značně omezovány. Kromě pravidelných bohoslužeb jsou jen zřídka povolovány aktivity jako výuka náboženství, setkávání věřících ve společenstvích, rekolekční programy apod. Pokud jsou takové programy povoleny, jsou zpravidla pod kontrolou státních úřadů skrze nastrčené „pozorovatele“ a nejsou plně otevřené veřejnosti.[7]

Analogická situace je i v protestantském prostředí. I tam je možno pozorovat jisté napětí mezi státem kontrolovaným „Vlasteneckým hnutím trojí soběstačnosti protestantských církví Číny“ a neoficiálními domácími církvemi, zejména evangelikální orientace. Podzemní církve, nezávislé na státem uznaných a kontrolovaných náboženských organizacích, jsou v Čínské lidové republice obecně na vzestupu a výraznou část z nich tvoří právě tato evangelikální hnutí domácích církví. Ty jsou zvláště dynamicky se rozvíjející tváří křesťanství v Číně. Jejich organizačně nenáročná podoba a silný evangelizační charakter je předurčují k poměrně rychlému růstu. Počet jejich členů se poměrně těžko odhaduje. Jejich vlastní zdroje nicméně uvádí, že jen k evangelikální části podzemní církve se v roce 2000 hlásilo téměř 60 milionů členů.[8] Dynamičnost růstu podtrhuje i fakt, že před nástupem komunismu ve čtyřicátých letech minulého století bylo v Číně jen asi kolem 700 000 protestantů. V případě katolíků je růst o něco nižší. Z původních přibližně 3 milionů katolíků před rokem 1949 stoupl počet na dnešních zhruba 12 milionů, z nichž se asi polovina sdružuje ve strukturách podzemní církve.[9] Neoficiální nezávislé podzemní církevní struktury však zakoušejí poměrně přísné represe ze strany čínských úřadů, které vyvrcholily především v 80. letech minulého století. Tisíce věřících byly v tomto období vězněny a desítky představitelů byly popraveny. Mezi represivní metody státu vůči neloajálním věřícím v současnosti patří kromě věznění, pokutování a ztráty zaměstnání i odebrání pasu a tím znemožnění vycestování. Rodiny, které nedodržují státní politiku jednoho dítěte, jsou trestány pokutami a v mnoha případech nucenými potraty či sterilizací.[10]

Stále pod dohledem

Z řady faktů začíná být zřejmé, že represe vůči náboženství ze strany čínských úřadů přestává být podmíněna primárně ideologickými motivy (boj proti náboženství ve jménu ideologického ateismu), nýbrž je stále více podmíněna důvody politickými. Náboženství je terčem kontroly a represe především tehdy, pokud se zdá být v rozporu s oficiální politikou vládnoucí komunistické strany, nebo se stává platformou opozičních politických názorů. Případ krutého zacházení se členy náboženského hnutí Falun Kong je příkladem reakce čínských úřadů na kritické hlasy reprezentantů tohoto hnutí na adresu čínské vládní politiky.[11] I křesťanské církve jsou úzkostlivě střeženy a omezovány především tam, kde by svou činností mohly zasahovat do politických záležitostí. Na druhou stranu přestávají být omezovány například v publikační činnosti, pokud jde o literaturu výhradně spirituální povahy.

V letech 1997 a 1999 se součástí Čínské lidové republiky staly Hong Kong a Macao, bývalé kolonie Velké Británie a Portugalska. Tato území však nadále využívají autonomních privilegií, včetně mnoha občanských svobod, zavedených v době evropské nadvlády. Existuje tak stále významný rozdíl mezi náboženskými svobodami v těchto „zvláštních administrativních oblastech Čínské lidové republiky“ a kontinentální částí Číny. V případě obou autonomních území nejsou náboženské instituce, stejně jako konkrétní aktivity věřících, nijak omezovány. Na rozdíl od kontinentální Číny, zde mohou působit, stejně jako na Taiwanu, mezinárodní náboženské organizace, včetně řeholních řádů a misijních organizací. Odtud pak mohou zaměřovat svou misijní činnost, byť neoficiálně, do ostatních provincií Číny. Z mnoha osobních svědectví je však zřejmé, že i v těchto regionech se již čínské úřady snaží náboženské aktivity monitorovat způsobem, který by v období před jejich připojením k Číně nebyl možný. 

Otázka náboženských svobod a občanských práv vůbec je v souvislosti s Čínou stále znovu diskutována. Tento problém je velmi aktuální vzhledem k milionům čínských občanů, kteří jsou i v současné době ve svých právech omezováni a stávají obětí státní represe. Nicméně s rostoucím vlivem Číny v mezinárodním kontextu začíná být tato otázka aktuální i s ohledem na budoucí vývoj pojetí občanských a náboženských svobod v globálním měřítku. O to více je proto třeba se o tento problém i nadále zajímat.

Autor: Petr Mucha
Autor učí na New York University in Prague a koordinuje náboženské programy nadace Forum 2000.

Poznámky:

[1] J. Kornberg, J. Causy, China in world politics: policies, processes, prospects, University of British Columbia Press, Vancouver 2005.
[2] M. Whyte, Myth of the Social Volcano: Perceptions of Inequality and Distributive Injustice in Contemporary China, Stanford University Press, Stanford 2010.
[3] A. Lawrance, China under communism, the making of the contemporary world, Routledge, New York 1998.
[4] D. Overmyer, Religion in China today, Cambridge University Press, Cambridge 2003.
[5] G. Wei, Chinese nationalism in perspective: historical and recent cases, Greenwood Publishing Group, Westport 2001.
[6] B. Leung, W. Liu, The Chinese Catholic Church In Conflict 1949-2001, Universal-Publishers, Boca Raton 2004.
[7] Tamtéž.
[8] P. Hattaway, The Heavenly Man, Monarch Books, London 2002.
[9] I. Jeffries, China: a guide to economic and political developments, Routledge, New York 2006.
[10] P. Hattaway, The Heavenly Man, Monarch Books, London 2002.
[11] D. Overmyer, Religion in China today, Cambridge University Press, Cambridge 2003.