Otevřme každé ráno pohled na každodenní život, na jeho radosti a na jeho úzkosti tím, že budeme vzývat Boha, aby nám byl nablízku a aby nás vedl svým slovem, které vlévá klid a milost. (Komentář k Žl 118,19)
Žalm 118: Celým srdcem volám: Odpověz mi, Hospodine!
1. Na našem již dosti dlouhém putování ve světle žalmů, jež nám předkládá liturgie chval, se dostáváme ke strofě - přesně k devatenácté - nejdelší modlitby žaltáře, ke 118. žalmu. Je to pouze část nesmírného abecedního zpěvu: v rámci stylistické hříčky žalmista rozděluje své dílo na 22 strof, jež odpovídají posloupnosti 22 písmen hebrejské abecedy. Každá strofa má osm veršů a její počátek je označen hebrejskými slovy, jež začínají právě tím písmenem abecedy.
Ta, kterou jsme právě vyslechli, je strofa označená hebrejským písmenem "kóf" a znázorňuje modlícího se člověka, který předkládá Bohu svůj intenzivní život víry a modlitby (srov. vv. 145-152).
2. Vzývání Hospodina nezná odpočinku, protože je stálou odpovědí na trvalé předkládání Božího slova. Na jedné straně se množí slovesa modlitby: "Vzývám tě, volám, křičím o pomoc, slyš můj hlas." Na druhé straně se velebí slovo Pána, které předkládá ustanovení, učení, slovo, přísliby, soud, zákon, přikázání a svědectví Boha. Společně pak vytvářejí souhvězdí, jež je jako polárka víry a důvěry žalmisty.
Modlitba se tedy ukazuje jako rozhovor, který začíná již v noci, když ještě nezačalo svítat (srov. v. 147) a pokračuje po celý den zvláště v životních obtížích. Vždyť také obzor je někdy temný a hrozivý: "Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi. Vzdalují se od tvého Zákona" (v. 150). Avšak modlící se člověk má neotřesitelnou jistotu, blízkost Boha s jeho slovem a jeho milostí: "Ty jsi, Hospodine, blízko" (v. 151). Bůh neponechává spravedlivého v rukou pronásledovatelů.
3. V tomto bodu, když je vyhraněno prosté poselství strof 118. žalmu – poselství vhodné pro začátek dne – se svěříme v naší meditaci velkému církevnímu Otci, sv. Ambrožovi, který ve svém Komentáři 118. žalmu věnuje celých 44 odstavců tomu, aby vysvětlil strofu, kterou jsme slyšeli.
Když se znovu zaměří na ideální výzvu zpívat chválu Bohu již od prvních ranních hodin, zabývá se zvláště verši 147-148: "Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám ... mé oči se budí dřív, než noční hlídky." Ambrož vytušil v tomto žalmistově prohlášení ideu trvalé modlitby, jež objímá všechen čas: "Kdo zapřísahá Pána, ať to dělá, jakoby neznal existenci nějakého zvláštního času, který by věnoval prosbám k Pánu, nýbrž ať stále setrvává v prosebném postoji. Ať jíme nebo pijeme, hlásejme Krista, prosme Krista, mysleme na Krista, hovořme s Kristem! Ať je stále v našem srdci Kristus, ať je stále v našich ústech (Commento al Salmo 118/ 2, SAEMO 10, s. 297).
Když pak vztahuje verše na ranní chvíle a naráží také na výraz knihy Moudrosti, která předpisuje, že "je třeba ti děkovat, dřív než vyjde slunce" (16, 28), Ambrož komentuje: "Vždyť by to bylo na pováženou, kdyby tě sluneční paprsky překvapily, jak se povaluješ s drzou nestydatostí po posteli a když ti silnější světlo zraní ospalé oči, ty se ještě ponoříš do strnulosti. Je to pro nás obviněním, že jsme tak dlouhou dobu strávili bez sebemenšího úkonu zbožnosti a bez jakékoliv duchovní oběti během zahálčivé noci" (tamtéž, s. 303).
4. Pak svatý Ambrož kontempluje vycházející slunce – jak to učinil v jiném svém proslulém hymnu na "zpěv kohouta", Aeterna rerum conditor, který vstoupil do liturgie hodin, kde nás burcuje takto: "Copak nevíš, člověče, že každý den dlužíš Bohu prvotiny svého srdce a svého hlasu. Žeň dozrává každý den, každý den dozrává její plod. Utíkej tedy vstříc vycházejícímu slunci … slunce spravedlnosti chce, abys je předešel, a nečeká na nic jiného … Předejdeš-li toto slunce při jeho východu, dostaneš jako světlo Krista. Právě On bude prvním světlem, které zazáří ve skrytu tvého srdce. Právě On rozžehne ranní světlo v nočních hodinách, budeš-li meditovat Boží slova. Zatímco ty rozjímáš, svítá … brzo ráno spěchej do chrámu a přines tam jako poctu prvotiny své zbožnosti. A pak, jestliže tě volají světské povinnosti, nic ti nezabrání říci: «Mé oči se budí dříve než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl» a s klidným svědomím se odebereš za svými pracemi. Jak je to krásné, začít od hymnů a zpěvů, od blahoslavenství, která čteš v evangeliu! Jak je to příznivé, když na tebe sestupuje řeč Pána, aby ti požehnala; kéž si uděláš předsevzetí, že budeš uskutečňovat nějakou ctnost, zatímco ve zpěvu opakuješ požehnání Pána, chceš-li zaznamenat v sobě něco, co by ti dalo pocítit, že si zasluhuješ ono Boží požehnání" (tamtéž, s. 303, 309, 311, 313).
Berme si i my k srdci výzvu svatého Ambrože a každé ráno otevřme pohled na každodenní život, na jeho radosti a na jeho úzkosti tím, že budeme vzývat Boha, aby nám byl nablízku a aby nás vedl svým slovem, které vlévá klid a milost.
(Přeložil Josef Koláček SJ)
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Generální audience 15. ledna 2003
1. Na našem již dosti dlouhém putování ve světle žalmů, jež nám předkládá liturgie chval, se dostáváme ke strofě - přesně k devatenácté - nejdelší modlitby žaltáře, ke 118. žalmu. Je to pouze část nesmírného abecedního zpěvu: v rámci stylistické hříčky žalmista rozděluje své dílo na 22 strof, jež odpovídají posloupnosti 22 písmen hebrejské abecedy. Každá strofa má osm veršů a její počátek je označen hebrejskými slovy, jež začínají právě tím písmenem abecedy.
Ta, kterou jsme právě vyslechli, je strofa označená hebrejským písmenem "kóf" a znázorňuje modlícího se člověka, který předkládá Bohu svůj intenzivní život víry a modlitby (srov. vv. 145-152).
2. Vzývání Hospodina nezná odpočinku, protože je stálou odpovědí na trvalé předkládání Božího slova. Na jedné straně se množí slovesa modlitby: "Vzývám tě, volám, křičím o pomoc, slyš můj hlas." Na druhé straně se velebí slovo Pána, které předkládá ustanovení, učení, slovo, přísliby, soud, zákon, přikázání a svědectví Boha. Společně pak vytvářejí souhvězdí, jež je jako polárka víry a důvěry žalmisty.
Modlitba se tedy ukazuje jako rozhovor, který začíná již v noci, když ještě nezačalo svítat (srov. v. 147) a pokračuje po celý den zvláště v životních obtížích. Vždyť také obzor je někdy temný a hrozivý: "Blíží se už, kdo se ženou za mrzkostmi. Vzdalují se od tvého Zákona" (v. 150). Avšak modlící se člověk má neotřesitelnou jistotu, blízkost Boha s jeho slovem a jeho milostí: "Ty jsi, Hospodine, blízko" (v. 151). Bůh neponechává spravedlivého v rukou pronásledovatelů.
3. V tomto bodu, když je vyhraněno prosté poselství strof 118. žalmu – poselství vhodné pro začátek dne – se svěříme v naší meditaci velkému církevnímu Otci, sv. Ambrožovi, který ve svém Komentáři 118. žalmu věnuje celých 44 odstavců tomu, aby vysvětlil strofu, kterou jsme slyšeli.
Když se znovu zaměří na ideální výzvu zpívat chválu Bohu již od prvních ranních hodin, zabývá se zvláště verši 147-148: "Dřív než začne svítat, na pomoc tě volám ... mé oči se budí dřív, než noční hlídky." Ambrož vytušil v tomto žalmistově prohlášení ideu trvalé modlitby, jež objímá všechen čas: "Kdo zapřísahá Pána, ať to dělá, jakoby neznal existenci nějakého zvláštního času, který by věnoval prosbám k Pánu, nýbrž ať stále setrvává v prosebném postoji. Ať jíme nebo pijeme, hlásejme Krista, prosme Krista, mysleme na Krista, hovořme s Kristem! Ať je stále v našem srdci Kristus, ať je stále v našich ústech (Commento al Salmo 118/ 2, SAEMO 10, s. 297).
Když pak vztahuje verše na ranní chvíle a naráží také na výraz knihy Moudrosti, která předpisuje, že "je třeba ti děkovat, dřív než vyjde slunce" (16, 28), Ambrož komentuje: "Vždyť by to bylo na pováženou, kdyby tě sluneční paprsky překvapily, jak se povaluješ s drzou nestydatostí po posteli a když ti silnější světlo zraní ospalé oči, ty se ještě ponoříš do strnulosti. Je to pro nás obviněním, že jsme tak dlouhou dobu strávili bez sebemenšího úkonu zbožnosti a bez jakékoliv duchovní oběti během zahálčivé noci" (tamtéž, s. 303).
4. Pak svatý Ambrož kontempluje vycházející slunce – jak to učinil v jiném svém proslulém hymnu na "zpěv kohouta", Aeterna rerum conditor, který vstoupil do liturgie hodin, kde nás burcuje takto: "Copak nevíš, člověče, že každý den dlužíš Bohu prvotiny svého srdce a svého hlasu. Žeň dozrává každý den, každý den dozrává její plod. Utíkej tedy vstříc vycházejícímu slunci … slunce spravedlnosti chce, abys je předešel, a nečeká na nic jiného … Předejdeš-li toto slunce při jeho východu, dostaneš jako světlo Krista. Právě On bude prvním světlem, které zazáří ve skrytu tvého srdce. Právě On rozžehne ranní světlo v nočních hodinách, budeš-li meditovat Boží slova. Zatímco ty rozjímáš, svítá … brzo ráno spěchej do chrámu a přines tam jako poctu prvotiny své zbožnosti. A pak, jestliže tě volají světské povinnosti, nic ti nezabrání říci: «Mé oči se budí dříve než noční hlídky a přemýšlím o tom, co jsi řekl» a s klidným svědomím se odebereš za svými pracemi. Jak je to krásné, začít od hymnů a zpěvů, od blahoslavenství, která čteš v evangeliu! Jak je to příznivé, když na tebe sestupuje řeč Pána, aby ti požehnala; kéž si uděláš předsevzetí, že budeš uskutečňovat nějakou ctnost, zatímco ve zpěvu opakuješ požehnání Pána, chceš-li zaznamenat v sobě něco, co by ti dalo pocítit, že si zasluhuješ ono Boží požehnání" (tamtéž, s. 303, 309, 311, 313).
Berme si i my k srdci výzvu svatého Ambrože a každé ráno otevřme pohled na každodenní život, na jeho radosti a na jeho úzkosti tím, že budeme vzývat Boha, aby nám byl nablízku a aby nás vedl svým slovem, které vlévá klid a milost.
(Přeložil Josef Koláček SJ)
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
Generální audience 15. ledna 2003
