KŘESŤANSKY CHÁPANÁ SPRAVEDLNOST
Být křesťan neznamená plnit určité povinné penzum,
a pokud chci být obzvláště dokonalý,
pak i jako jistou pojistku dokonce hranici povinnosti překračovat.
Křesťan je spíše ten, kdo ví,
že tak jako tak žije v každém případě nejprve z obdarování,
a že všechna spravedlnost může proto spočívat pouze v tom,
že se sám stane dárcem podobným žebrákovi,
který to, co přijal, z vděčnosti velkoryse dává dál.
Kdo však je úzkoprse spravedlivý,
kdo pouze kalkuluje „má dáti – dal“
a domnívá se, že si sám může opatřit čistý štít
a vnitřně sám sebe zcela utvářet, je nespravedlivý.
Lidská spravedlnost může dojít naplnění jen tehdy,
když se vzdá vlastních nároků
a velkodušně se otevře vůči člověku a Bohu.
Je to spravedlnost obsažená v prosbě
„... odpusť nám, jako i my odpouštíme ...“ –
- tato prosba se jeví jako vlastní formulace křesťansky chápané lidské spravedlnosti:
ta spočívá v tom, že člověk dále odpouští,
protože sám podstatným způsobem žije z odpuštění, které přijal.
Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)
