Čím to vlastně je, že člověk touží vládnout ostatním lidem, jaký konkrétní užitek mu plyne z výkonu moci? Zdá se, že důvody jsou v podstatě dva: První, snadno pochopitelná motivace, je materialistická a spočívá v konkrétních, hmatatelných požitcích, které z mocenského postavení plynou: V přednostním přísunu vybraných služeb a konzumních možností od kuchyně až po lékařskou péči, za naprosté hmotné bezstarostnosti, protože peněz je dost a většinou už jich ani není zapotřebí. Druhou, daleko častější a přitom tajemnější motivací je moc samotná.
V této motivaci je něco sveřepého a barbarského, vždyť co konkrétně užitečného může poskytovat takto pojatá moc těm, kdo se k ní všemi silami a často všemi prostředky derou? Ani ve světě zvířat, kde opravdu vládne boj o místo vůdce smečky, nenajdeme nic podobného. Tam je totiž zřejmé, že cílem je zachování rodu nebo druhu. Ve světě lidí nelze nic takového doložit - spíše naopak! Propojenost mocných a vzájemné sňatky mezi nimi vedou, jak známo, k degeneraci!
V České republice se už dnes, skoro rok před volbami, rozpoutala předvolební kampaň. Boj o moc, týkající se několika jedinců, zaplavuje už media, zatím co věc veřejná, res publica v pravém slova smyslu, to je starost o obec, je zcela ponechána stranou. Dokládá to hloubku dekristianizace naší společnosti. Dnešním arogantním nafoukancům, dychtícím po moci, je k smíchu Ježíšův výrok "Ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak ...." (Lk 22,26n). Kdo z nich vůbec aspoň pomyslí na službu něčemu jinému než sobě samému??
Prvním úkolem křesťanů je za těchto okolností právě ta opomíjená 'politická' služba. Ten výraz patří k nejzkompromitovanějším v našem slovníku - který z našich samozvaných dobrodinců myslí na to, že politický znamená 'spojený s obcí', dnes bychom měli říci komunální, usilující o blaho místních občanů? Našim úkolem je neustále jim to skutkem připomínat - kdo jiný má v sobě najít odvahu, které je u nás k tomu zapotřebí, než křesťané, kterým to Ježíš tak jednoznačně přikázal právě v okamžiku, kdy se i ve skupině jeho učedníků objevily mocenské choutky?
Petr Kolář, Praha 29. srpna 2001
pro RaVat/ceco
V České republice se už dnes, skoro rok před volbami, rozpoutala předvolební kampaň. Boj o moc, týkající se několika jedinců, zaplavuje už media, zatím co věc veřejná, res publica v pravém slova smyslu, to je starost o obec, je zcela ponechána stranou. Dokládá to hloubku dekristianizace naší společnosti. Dnešním arogantním nafoukancům, dychtícím po moci, je k smíchu Ježíšův výrok "Ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak ...." (Lk 22,26n). Kdo z nich vůbec aspoň pomyslí na službu něčemu jinému než sobě samému??
Prvním úkolem křesťanů je za těchto okolností právě ta opomíjená 'politická' služba. Ten výraz patří k nejzkompromitovanějším v našem slovníku - který z našich samozvaných dobrodinců myslí na to, že politický znamená 'spojený s obcí', dnes bychom měli říci komunální, usilující o blaho místních občanů? Našim úkolem je neustále jim to skutkem připomínat - kdo jiný má v sobě najít odvahu, které je u nás k tomu zapotřebí, než křesťané, kterým to Ježíš tak jednoznačně přikázal právě v okamžiku, kdy se i ve skupině jeho učedníků objevily mocenské choutky?
Petr Kolář, Praha 29. srpna 2001
pro RaVat/ceco
