Když říkáme jen to, o čem si myslíme, že bychom měli říkat,
místo abychom byli upřímní, jakýkoli vztah ochladne, včetně vztahu s Bohem.
Když ale Bohu vyjádříme své emoce, pomůže nám to mluvit s ním upřímně.
Pocit, že v bolestných chvílích se mnou Bůh není
Ze své zkušenosti duchovního průvodce vím, že několik pasáží z Bible pomůže téměř každému. Úryvek, který je pro lidi procházející těžkým obdobím zdaleka nejpřínosnější, je příběh o bouři na jezeře. Neznám žádnou jinou pasáž, která by byla tak užitečná.
Proč se mi tento příběh tolik osvědčil? Každý z nás čelí bouřlivým časům, kdy je těžké vnímat Boží přítomnost. Jedním z nejčastějších zápasů v duchovním životě je pocit, že Bůh tu v bolestných chvílích není. Dokonce i někteří svatí to uvádějí. Proč je to tak časté? Možná proto, že když zápasíme, máme tendenci se zaměřit na oblast, která nám působí bolest. Je to přirozené, ale ztěžuje nám to vidět, kde jinde Bůh může působit, kde Bůh nespí.
Můj svěřenec se rozkřikl na Ježíše: „Kde jsi? Proč se o mě nezajímáš?“
Jednou za mnou přišel mladý muž, kterému budu říkat Aaron, abych se mu každý měsíc věnoval v rámci duchovního vedení. Aaron mi s hmatatelným zármutkem vysvětloval, jak měl pocit, že ho Bůh opustil poté, co mu byla diagnostikována chronická nemoc. Jeho pocit Boží přítomnosti, schopnost vidět Boha kolem sebe, lehkost, s jakou se kdysi modlil, to vše se vypařilo. Jeho smutek z fyzického stavu tak ještě umocňoval pocit opuštěnosti. Když jsem se ho zeptal, zda se někdy modlil za utišení bouře, rozplakal se. Pouhá zmínka o této pasáži ho přivedla k slzám. Člověk by si myslel, že si tu otázku okamžitě spojil s opuštěností, kterou pociťovali učedníci.
Když jsme se pak setkali znovu, Aaron řekl, že se stydí za to, co se v jeho modlitbě stalo. Snadno si představil sám sebe na palubě lodi, stejně jako vlny, které se kolem něj tříštily. Vlny vnímal jako výstižný obraz svého vnitřního zmatku. Když však pomyslel na spícího Ježíše, řekl, že ve svém bytě hlasitě vykřikl: „Vstaň! Vstávej! Kde jsi, Ježíši? Proč se o mě nezajímáš?“ Při vyprávění se rozplakal.
Když Bohu vyjádříme své emoce, pomůže nám to mluvit s ním upřímně
Poté, co Aaron přiznal své rozpaky, jsme si povídali o tom, že Bůh je schopen zvládnout jeho pocity hněvu a opuštěnosti, protože Bůh dokáže zvládat silné emoce – jak se můžeme dočíst například v žalmech. „Jak dlouho budeš na mě, Hospodine, docela zapomínat?“ naříká žalmista. To říkali Bohu Aaron, učedníci a nespočet věřících.
To, že Aaron otevřeně vyjádřil své emoce, mu usnadnilo, aby s Bohem mluvil upřímně, což mu zase umožnilo všímat si Boží přítomnosti v jiných oblastech svého života. Aaronovou otevřeností fyzická bolest nezmizela, ale pomohla mu znovu navázat upřímný vztah s Bohem. Když totiž říkáte jen to, o čem si myslíte, že byste měli říkat, místo abyste byli upřímní, jakýkoli vztah ochladne, včetně vztahu s Bohem. Jakmile byl Aaron ve své modlitbě schopen otevřenosti a nic neskrýval, pocítil Boží přítomnost.
„Je to zvláštní,“ přiznal, „cítil jsem se díky tomu klidný. Jako moře poté, co ho Ježíš utišil.“
