Kniha Páté evangelium je sbírkou komentovaných úryvků z fiktivního - pátého - evangelia. Kardinál Giacomo Biffi v ní ironicky naráží na některé tendence v církvi po II. vatikánském koncilu, které jsou ovšem aktuální i dnes.
Nebeské království je podobné pastýři, který má sto ovcí a devětadevadesát se mu zatoulá. Poslední ovci vyčiní za to, že se k ničemu nemá, vyžene ji, zavře ovčinec a jde do hospody diskutovat o pastoraci.
„Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly.“ (Mt 18,12-13)
Nejprve zatleskejme devětadevadesáti zatoulaným ovcím: ve skutečnosti nezbloudily, ale protestují proti samotné myšlence ovčince. Ovčinec, to je nepřístupnost, uzavřenost, oddělení se od druhých. Ale jak se mohou ti „druzí“ připojit ke stádu, když na své cestě najednou narazí na závoru?
A to ani nemluvíme o tom, že život v ghettu, kde nehrozí žádné nebezpečí, ale kde také nelze prožít žádné dobrodružství, nakonec lidskou osobnost poškodí a vyvolá v ní – v závislosti na jejím vnitřním založení – komplexy méněcennosti či nadřazenosti, jichž se pak člověk zbavuje jen s velkými obtížemi. Pro ovci je lepší riskovat setkání s vlkem než poníženě živořit v ovčinci.
Stává se, že pastýř není natolik prozíravý, aby si to uvědomil: pak je třeba sebrat všechnu odvahu a prosadit svou. Hromadný útěk ovcí, o němž se mluví v podobenství, je nejúčinnější prostředek, jak přinutit pastýře, který tvrdošíjně zavírá oči před skutečností, aby ji konečně vzal na vědomí. Do zbořeného ovčince se pak budou moci všichni (ovce, vlci i další zvířata) vrátit pospolu a nakonec tu bude jedno jediné stádo bez jediného pastýře.
V podobenství však pastýř pravý důvod útěku chápe, a proto mu jediná zbylá ovce dělá starosti. Toto zvíře samo o sobě stačí k tomu, aby nová doba vůbec nenastala. Dokud je tu tato ovce, trvá i ovčinec, a dokud trvá ovčinec, budou si ovce na svobodě pořád klást znepokojivou otázku, zda nepochybily, když ho opustily. A to není správné: náležitě sežrána může být jen ovce těšící se určitému vnitřnímu klidu.
Tak tedy hybaj, vzpurná ovce! Nejde-li to jinak, budeš ke svobodě donucena. Vždyť se tvůj strážce namáhá a marní čas jen kvůli tobě, a tak jen ty jediná stojíš v cestě kulturnímu pokroku. Teprve až se i ty srdnatě rozběhneš k lesu, bude moci pastýř prodiskutovat se svými kolegy závažnou otázku, jaké prostředky zvolit, aby chov prospíval. Teprve až už tu nebude žádný ovčinec (a žádné ovce) bude možno vypracovat opravdovou a úplnou pastorální teologii, a to přísně vědecky – bez ohledu na konkrétní okolnosti a s využitím všech v minulosti vytvořených koncepcí.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
„Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly.“ (Mt 18,12-13)
Nejprve zatleskejme devětadevadesáti zatoulaným ovcím: ve skutečnosti nezbloudily, ale protestují proti samotné myšlence ovčince. Ovčinec, to je nepřístupnost, uzavřenost, oddělení se od druhých. Ale jak se mohou ti „druzí“ připojit ke stádu, když na své cestě najednou narazí na závoru?
A to ani nemluvíme o tom, že život v ghettu, kde nehrozí žádné nebezpečí, ale kde také nelze prožít žádné dobrodružství, nakonec lidskou osobnost poškodí a vyvolá v ní – v závislosti na jejím vnitřním založení – komplexy méněcennosti či nadřazenosti, jichž se pak člověk zbavuje jen s velkými obtížemi. Pro ovci je lepší riskovat setkání s vlkem než poníženě živořit v ovčinci.
Stává se, že pastýř není natolik prozíravý, aby si to uvědomil: pak je třeba sebrat všechnu odvahu a prosadit svou. Hromadný útěk ovcí, o němž se mluví v podobenství, je nejúčinnější prostředek, jak přinutit pastýře, který tvrdošíjně zavírá oči před skutečností, aby ji konečně vzal na vědomí. Do zbořeného ovčince se pak budou moci všichni (ovce, vlci i další zvířata) vrátit pospolu a nakonec tu bude jedno jediné stádo bez jediného pastýře.
V podobenství však pastýř pravý důvod útěku chápe, a proto mu jediná zbylá ovce dělá starosti. Toto zvíře samo o sobě stačí k tomu, aby nová doba vůbec nenastala. Dokud je tu tato ovce, trvá i ovčinec, a dokud trvá ovčinec, budou si ovce na svobodě pořád klást znepokojivou otázku, zda nepochybily, když ho opustily. A to není správné: náležitě sežrána může být jen ovce těšící se určitému vnitřnímu klidu.
Tak tedy hybaj, vzpurná ovce! Nejde-li to jinak, budeš ke svobodě donucena. Vždyť se tvůj strážce namáhá a marní čas jen kvůli tobě, a tak jen ty jediná stojíš v cestě kulturnímu pokroku. Teprve až se i ty srdnatě rozběhneš k lesu, bude moci pastýř prodiskutovat se svými kolegy závažnou otázku, jaké prostředky zvolit, aby chov prospíval. Teprve až už tu nebude žádný ovčinec (a žádné ovce) bude možno vypracovat opravdovou a úplnou pastorální teologii, a to přísně vědecky – bez ohledu na konkrétní okolnosti a s využitím všech v minulosti vytvořených koncepcí.
***
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
